Když náš prapor ochraňoval magistrálu v úseku Sujeticha—Tajšet—Ablepicho, přišel pan Kódl k nám do Tajšetu. Samozřejmě "Este" s ním. Situace naše v Tajšetě nebyla právě skvělá. Srážky vlaků byly na denním pořádku v týdnu 6 až 7. Povstalci denně napadali menší stanice, rozebírali trať, posílali proklamace a častěji odvážili se iútočiti na naše stráže. V druhé polovici dubna 1919 jejich činnost poněkud polevila, protože sníh již nebyl tak vhodný pro lyže, na kterých při pronásledování nám rychle ujížděli. Přestávky použili k doplnění bojových prostředků, k provedení mobilisace, rekvisici zbraní a obilí. Po 300—400 seskupili se do vesnic Birjusy, Kontorky, Kučerova a Novo Zajimskoje, kde byl jejich hlavní štáb s velitelem Bičem, zvaným Tajožným. V květnu počali znovu svoji činnost. — 5. května pronikli velmi originelní útok na náš obrněný vlak "Orlík" bombou, kterou si připravili z nevybuchlého granátu a položili ji pod kolejnici. Výbuch však nastal dříve a vlaku neublížil. V tu dobu byl již pan Kódl v Tajšetě. Jednoho večera hráli jsme dlouho do noci "maryáš". Pan Kódl ležel na hřejivém lehátku nad námi a "kibicoval". "Kynžal", vintovka a bomba visely u jeho hlavy. "Este" ležel pod sedadlem a občas izavrněl. Měl asi na nás dopal, že jsme ho boucháním do stolku vyrušovali ze spánku. Pn Kódl však bručení svého Esťáčka rozumněl jinak a řekl: "Aha! Esťáček cítí bagány." Byly asi dvě hodiny. Pan Kódl již podřimoval. Pojednou Kódlzačne nadávat: "Rošťáci, nechte mě spát a neházejte na mne, jo?" "Vždyť na nich nikdo nehází, tak co se cukaj?" Obořil se na Kódla Žampach, všeobecně zvaný "Bůh války". "Ty parchante, mlč, abych tě kynžálem nepošimral v žebrech, ty jsi na mě hodil třísku." "Ale jakou třísku. Vědí přece, že s takovejma věcičkama si nehraju. To bych už po nich raděj hodil nějakou kladou, aby o stálo za to." Sotva Žampach domluvil, zařinčelo okno a kousky skla vysypaly se na stolek mezi "štychy". Hned na to slyšeli jsme několik ran za sebou, i kulkomet se ozval a na náš vůz snesl se déšť kulí, jež na mnoha místech provrtaly vagon. To byla asi ta tříska, kvůli níž se pan Kódl rozčiloval. Pan Kódl v okamžiku byl dole. Popadl kynžál, vintovku, bombu i patrony a již byl venku. My všichni ostatní vyběhli za ním: "Už jsou tadybagáni, mizerové. — Počkejte, to vám přijde draho, drbani. Takovej divokej tagvach nám udělat," křičel a mizel ve tmě mezi ostatními, kteří polooblečeni, zkrátka tak, jak spali, vyskakovali z vozů. — Byli jsme přepadeni. Mezi námi nastal chvíli zmatek, ale hoši se brzy vzpamatovali a v několika minutách již byli o všem orientováni. Nastal krutý, as dvě hodiny trvající boj. Kulomet ozýval se na všch stranách i děla několikráte zahoukala. Zvítězili jsme, bohužel, zaplatilo toto vítězství sedm našich hochů svými životy. Ztráty povstalců byly však mnohem větší. Boj utichl, jen tu a tam padla jednotlivá rána. Rozednívalo se. Po Tajšetské stanici tu a tam ležela nějaká mrtvola. Staniční budova, do níž povstalci vnikli a ve které se nejdéle drželi, byla v plamenech. Zapálen byla granátem vypáleným z "Orlíku" ze vzdálenosti asi 40 kroků. Pan Kódl vracel se s hloučkem hochů od 5. roty z boje jako "Bůh války". Hnal povstalce až někam k vodárně, která byla asi tři versty od stanice. Kdesi v lese chytil jednoho z povstaců a svázaného vedl ho na provaze, který měl neustále u sebe, k ešelonu. "Ten taky o ničem neví, von prej nic, von prej moloděc," křičel již z daleka pan Kódl, maje radost, že alespoň jednoho chytil. Když přišli k vagonu, začal zajatec znovu prositi, obraceje se k panu Kódlovi: "Gospodin, jej bogu, já nestrílal." "Ne, ty jsi jenom tak dělal," odpověděl Kódl a naznačoval puškou, že střílel. — "Da, ty moloděc — po našemu sviňa, znaješ?" " Ty rošťáku!" pokračoval — "já tě naučím mluvit pravdu, počkej, až tě vezme Pítra do parády" (Pítra byl právníkem) a strčil ho do vozu, ve kterém již bylo zavřeno několik chycených povstalců. "Počkejte, bagáni, já vás budu krmit! Ráno dostanete kakao s bábovkou, v poledne polívku ze slepic a kuřátka a večer, co budete chtít" a pohrozil rukou na vagon zajatců. Tak, pane Kódl, jak se jim dařilo při té mele?" ptám se. "No, dnes jsem měl na mále. Ten jeden rošťák by mne bejval hnedle vodkrádloval, nebejt divocha Tondy (myslím, že to byl prap. Šanda). Ty mizerové, bůh ví s čím po nás stříleli, vono to bzučelo, jako když lítne kufr a panečku, s takovou dostat, to by byla díra, jako po zloději. Ale pak sme jim rošťákům prohnali péra, ti na to nezapomenou. Kluci za nima lítli jako draci, nemoh' jsem jim, parchantům ani stačit. Měl jsem strach, že už tam na mně nic nezbyde, poněvadž kluci do toho řezali jako do fenedeku. Ale přece jsem toho jednoho drbana dostal. Nechtěl jsem ho voddělat, chtěl jsem z něj něco vytáhnout, tak jsem za ním běžel, až jsem na něj dosáhl vintovkou. Potom jsem mu ji trhnul kolbou přes párky, až se svalil a hned sem si ho přivázal,aby mi nezdrhnul, bagán. To vědí, že sem mu to udělal "volný", rošťákovi, vřeštěl jak pavián, a říkal, že prej "nevintoval", svoloč. To teďka budou říkat všichni ti drbani, co jsou tudle v tej těplušce," ukazuje na vagon, kde byli zajatci, "když nemohou upláchnout. To víte, na nás ste krátký. To jsme vám nahnuli kvartýr." "Tak jdou pane Kódl" — vybízím ho — "a nechají už toho řečnění, voni jsou jako ten orator v Penze, co na nás chtel, abychom mu vydali všechny vintovky." "Škoda, že mně tenkrát Měšťan nepustil z okolodku; já bych mu dal "míting" a vintovky," začal nanovo Kódl. "Ale když to tenkrát v Penze začlo, tak mne ani Měšťan neudržel a šel jsem s Beránkem "bílit". "Tak jdou, jdou" — vybízím znovu pana Kódla — "mám tam trochu "ekrasitu", vypijem po rumočce." Vlezli jsme do vagonu. Tam již byli také Iostatní až na Bártíka, kterého nám povstalci ubili. Delší dobu byl pokoj.