Pondělek 23. 11. 1914 umožnil mně před večerem v dědince Myšcové, nedaleko Dukly v Haliči šťastný přechod na „druhý břeh“, k Rusům. K deváté hodině večer stáli jsme už v malém hloučku na široké silnici ze Žmygrodu do Dukly. Jako důstojníka mne pozvali do osamělé chalupy u silnice. Téměř čtvrtinu jizby vpravo od vchodu zaujímala veliká pec, na níž trůnila majitelka domku, skutečná ježibaba, pozorující svýma pichlavýma očima každý pohyb přítomných vojáků. Zatím se však nahromadil před chalupou celý transport zajatců. Naším společným cílem byla té noci Dukla. Vyrazili jsme tam po půlnoci. Vpředu několik důstojníků, za námi mužstvo. Silný mráz již poněkud polevil, zmizel měsíc za nedalekými černými lesy, obloha zatáhla se hustými mraky, z nichž se sypal hojný sníh za prudkého větru. Šli jsme do Dukly po něm. Před námi dva ruští vojáci „konvojové“. Jeden z nich kdesi přebral, ačkoli za války byl alkohol v Rusku od počátku zejména v armádě, přísně zakázán. Potácel se „zemljačok“ (přezdívka pro ruského vojáka) před námi po silnici, jak byla široká. A stále něco pro sebe brumlal. Občas bylo slyšet jeho výkřiky „Franc Jozif“. Zajímalo mne to. Táži se přímo vojáčka, co ho bolí nebo mrzí, po čem stále volá. Bez rozpaků sděluje, že provolává slávu rakouskému císaři „Francu Jozifovi“. A na mou zvědavou otázku, proč tak činí, odpovídá: „A proto, že Franc Jozif dal tady postavit tak širokou silnici: můžeš se napít, potácet se po silnici ze strany na stranu a přece z ní nespadneš, protože je — — široká.“ *zemljačok=ruský voják