Že se naši Jiskráci těšili veliké pozornosti ruských dam všech věků, je známo. Vždyť jejich červené rajtky se stříbrnými lampasy byly pravými magnety na ženské oči. A pak! Co Jiskrák, to krasavec. U nich nejvíce se osvědčilo ruské pořekadlo, že „krasavec slouží kavalerii a chytrý v artilerii, pijan na flotě a mužík v pěchotě“. A Jiskráci to uměli. Sotva někde zastavili, hned nasadili čisté štětky do svých poděbradek, oblékli „správné sukno“ a „dělali dojem“ na nádraží nebo na korse. Avšak ne všichni. Byli i takoví, kteří říkali, že mají kolem srdce „ocelovou kůru“ a nereagovali ani na sebe zřetelnější pohledy láskychtivých dcerušek ruských „plukovníků“. V takových momentech se leccos přihodilo. Jednomu z těchto „okůrovaných“ stal se pak tento malér. Chodil na korse, pronásledován planoucími zraky jedné z „gymnasistek“. Ve snaze seznámiti se s ním, báryšňa začala dorážeti i slovy, ale marně. Jiskrák byl pevný jako svatý Šimon sloupovník. I odhodlala se báryšňa k činu. Zavolala krasavce a prosí: „Hleďte. Prosím, mně se rozvázala botka, zavažte mně ji.“ Jiskrák vyhověl. Jsá hotov, zasalutoval, zazvonil ostruhami a — šel. Báryšňa zůstala ohromena. Ale umínila si, že ho musí míti a proto svůj pokus opakovala. Tentokráte s podvazkem, který schválně přetrhla. „Prosím vás, nemáte kousek provázku?“, pravila. „Mně se přetrhl podvazek a padá mi punčocha.“ Měl. Zašla do domu, on ji provázkem zavázal punčochu nad kolenem, zasalutoval, cvrkl ostruhami a — šel. „Gospodi!“ zvolala báryšňa „To už není muž, ale dřevo“. Avšak nevzdala se. Opakovala pokus — do třetice všeho dobrého. Po třetí se jí rozepjaly šaty. Jiskrák je zapnul a opět šel. Ale báryšňa ho nepustila. „Hleďte, mají vaše koně dost ovsa?“ ptala se. „Mají!“ odpověděl. „Seno jim také stačí?“ — „No — to stěží!“ zněla odpověď. „Tak, zde máte deset rublů a kupte si seno.“ pravila a odešla. Jiskrák vzal rubly a šel rovněž. Zda-li pro seno — to se neví.