V roce 1914 vypukla světová válka. Češi a Slováci, usazeni před válkou v Rusku, počali se svolením tehdejší ruské vlády organizovati vlastní vojsko a utvořili tak Českou družinu. V den našeho národního světce, sv. Václava, 28. září 1914 složili tito dobrovolníci slavnostní přísahu na svůj vlastní vojenský prapor. Byla to pro nás slavná chvíle, když jsme shlédli a mohli po třech stech letech políbiti náš první vojenský prapor. Do České družiny vstoupili většinou mladí hoši všech možných povolání, kteří se sjeli do staroslavného Kyjeva ze všech koutů velikého Ruska. Neznali se do té chvíle, a teď pojilo je ohromné bratrství, neboť byli syny jednoho národa a pojila je jedna vůdčí myšlenka, pomoci ujařmené vlasti. Bohatí nadšením, ale chudě vojensky vyzbrojeni, odcházeli na počátku října 1914 do pole. Osud jim dopřál, že byli přiděleni III. armádě, které velel veliký Slovan a přítel našeho národa, rodem Bulhar, ale s ruskou duší, generál Radko Dimitriev. České družině byla přidělena výzvědná služba. Co je to výzvědná služba, chci zde krátce povědět. Rozvědčíci, jak se nám v Rusku říkalo, pracují skoro výhradně v noci. Tedy musí dobře znáti terén, musí míti dobrý smysl pro orientaci, musí býti vynalézaví a schopni jednat samostatně, musí býti odvážní a energičtí. Pátrají po nepříteli, pozorují, co se u něho děje, přepadávají nepřátelské hlídky, aniž by vzbuzovali pozornost nepřítele v zákopech, to konají vždy mezi zákopy svými a zákopy protivníkovými. Tyto zprávy pak dodávají nadřízeným velitelstvím, které na jejich podkladě řídí své rozkazy. Rozvědčíci jsou tykadly každé armády. Takovýmito rozvědčíky byly dobrovolníci České družiny. Bylo to u vesnice Garbov v Haliči, jedna naše četa dostala za úkol vyzvěděti, které pluky stojí proti nám a ráno podati o tom zprávu. Byla to úloha, kterou jsme konali již mnohokráte a vždy s úspěchem. Vyšli jsme kolem druhé hodiny v noci, velitel řádně rozdělil své lidi, objasnil všem úlohu, připomněl, co mají dělat, kdyby se věc nezdařila a dodal: »Nezapomeňte na bratrskou lásku - všichni za jednoho a jeden za všechny!« Tiše jsme se plížili k nepřátelským zákopům. Nepřítel byl však tentokráte velmi ostražitý, neboť byl teprve den před tím převezen do těchto míst. Stalo se, co se vlastně mohlo státi každodenně, byli jsme napadeni hlídkou daleko silnější, než jsme byli sami. Nastal boj muže proti muži, či lépe řečeno dvou mužů proti jednomu, rvali jsme se ve vší tichosti, aby nás na žádné straně neslyšeli, neboť byla obava, že by pak na nás počali pálit obě strany. Již se zdálo, že podlehneme, když tu Toník Kupků vytáhne bombu a šikovně ji hodí do chumáče, rázem přestala rvačka a obě strany ustoupily, aniž by to jedna nebo druhá byla vyhrála. Stáhli jsme se do místa předem stanoveného a vidíme, že chybí Lojzík Janata. Nemohlo býti pochyby, že byl buď zabit, nebo těžce raněn zůstal na místě. Jinde než na místě boje nemohl býti. Krátce jsme se uradili, rozdělili úlohy, bomby v rukou a tiše jsme se vraceli na místo srážky, odhodláni odnésti svého druha ať živého nebo mrtvého. Nepřátelské rakety nám svítily na cestu, a proto jsme mohli postupovati jen velmi opatrně a pomalu. Konečně jsme zahlédli bezvládně ležícího Janatu, přiblížili jsme se a zjistili, že žije. Nejsilnější z nás, Rejsek, s naši pomoci vezme Janatu na záda a chce se s ním vzdálit. Janata zasténal a to uslyšel protivník - tak blízko jsme byli u nepřátelských posic. Zasyčely světelné rakety a ozvala se střelba. Museli jsme si lehnouti a vyčkati než zase nastane ticho. Tak se to opakovalo ještě několikráte, než jsme dosáhli vlastních zákopů, při tom byli Kupka a ještě jiní dva raněni. Vyvázli jsme šťastně, Janatu jsme zachránili od zajetí a potupy i za cenu dalších dvou raněných. Rána Janatova byla dosti těžká a sám by nikdy nebyl s to se dostat zpět do našich zákopů. Když přišel k sobě, povídá: »Vždyť já věděl, že mne tam nenecháte«. Taková je síla bratrské lásky!