Přečtěte si o aktuální činnosti našeho spolku nebo výsledky naší badatelské činnosti.
Naleznete tady také různé další zajímavosti, na které jsme narazili a chceme se o ně podělit.
Pro vyhledání pro Vás nejvhodnějších textů využijte vyhledávací pole.
Vánoční svátky jsou doba radosti. Zvlášť pro vás, mile děti. Je stromeček se svíčkami, jsou dárky, mlsy a každý jest jaksi hodnější a usmívá se. Nebylo však tomu tak za velké světové vojny. Vojáci hlídali v zákopech a naši legionáři v Rusku hlídali s nimi a vzpomínali na domov; ti mladí na tatíčka, na mamičku, na bratry a sestry, ti staří na ženu, na své děti a všichni na svou ubohou vlast, za jejíž samostatnost bojovali.
To znali a cítili i ruští Čechoslováci, kteří nemuseli na vojnu.
Proto si umínili, že svým legionářům pošlou do zákopů na vánoce dárky, aby se jim tak mnoho nestýskalo. Měly to býti dárky praktické, jichž voják nejvíce potřebuje, ale těžko shání. Mezi nimi byly — nu, co myslíte? I vy s tím mamičku často obtěžujete...
Který pak Čech by neměl hudbu rád?“ Tak zpívá žalářník Beneš v opeře „Dalibor“ od našeho drahého Bedřicha Smetany, a jat soucitem opatří vězněnému odbojnému rytíři Daliboru housle, aby si hrou zjasnil temno svého žaláře.
A také každý Čech, který upadl do ruského zajetí, hleděl si zpříjemniti dlouhé a smutně plynoucí chvíle nějakou tou muzikou. Bud si prozpěvoval sám nějakou písničku nebo — kde jich bylo více pohromadě — zpívalo se sborem. Zpívalo se ovšem zpaměti, tak jak si to chlapci pamatovali ze Školy nebo ze zpěváckých kroužků. Kdo byl muzikant, ten si snažil zaopatřiti nějaké housličky. Někdo si je dokonce pracně vydlabal a slepil sám. Čipernému chlapci stačilo třeba prkénko od bedýnky. Basu nahradila noha od židle — a už se hrá...
Přišel do České družiny koncem záři 1914 s varšavskými dobrovolníky odkudsi z daleké Sibiře a byl zařaděn do 3. roty. Bylo ho hned všude plno a myslím, že byl nejdříve z našich dobrovolníků znám ve všech rotách. Všechno ho zajímalo, hlavně debaty a ty byly jeho náruživostí. Velký idealista, nesnesl, aby někdo pochyboval o úspěchu, nebo vyslovil obavy, anebo docela snad neschvaloval revoluční akce! Vypočítavost, vlažnost, polovičatost, to vše ho popouzelo a on, s čepicí na stranu, hlučně, nehledanými slovy a živou gestikulací s poskoky potíral svého odpůrce. Odtud ta přezdívka »Tonda-Rámus«.
Sám se někdy dostával do rozporu revolucionáře s vojákem. Přísná vojenská kázeň se mu nikdy dost nezamlouvala, což často prozrazoval i jeho zevněj...
Rytíři, světci, králové, vojevůdcové ztělesňovali hrdiny starých dob, nová doba připojila k nim ty, kteří povznesli duševní svobodu svých národů.
A kdo se zamyslí nad tím, kolik neznámých položilo své životy, dalo své myšlenky, roznítilo svou obětavost, aby zazářilo jedno veliké jméno? Slavný člověk není nikdy hrdinou sám o sobě. Je spíše nejvyšším bodem společného úsilí a nebýti toho, nebyl by dosáhl své výše.
Nejskvělejší vlastnosti se ztrácejí jako v hlubinách, nenacházejí-li ozvuku, nemají-li spojitosti se silou neznámých rukou a hlav.
Jen ze společných sil vůdce a prostých vojínů vyrůstají slavné činy — tak vyrostl i náš odboj za osvobození — vyrostli naši hrdinové neznámých jmen, vroucího nadšení — velké lásky, jedinečné ob...
Máme nyní možnost poznati jeden z válečných vynálezů Stanislava Čečka, ten, s kterým se vytasil v době, když jeho druzi ještě cvičili základní "prijomy s vintovkoj" (cviky s puškou) a lámali si hlavu na různými staťmi "strojevago", "polevago" a jiných "ustavov" (cvičebního, polního řádu).
Někteří starodružiníci uchovali v své paměti mimo jiné i tuto vzpomínku na Stanislava Čečka: Jednoho z rušných dní, které prožívali v Michajlovském monastýru, překvapil je dobrovolník Čeček prvním svým vynálezem. Stáli tehdy v hloučku na nádvoří kláštera, když tu z jedněch vrat vjíždí do dvora Čeček s malým železným trakařem, takovým, jakých se užívá k vožení pytlů a beden. Družiníci doléhají na Čečka, aby jim vysvětlil, k čemu přivezl tento vozík a ...
To bylo v Kurganě, vlastně v kurganském újezdě, v sele Ikovském, asi 30 km od újezdního města, na řece Tobolu, Byl jsem tam u volostného písaře Siverova, k němuž jsem se dostal takto:
V Kurganě jsem bydlel mimo zajatecký tábor, jsa na porukách místní odbočky Všerossijského popečitelstva o vojennoplennych Slavjanach; to mělo své velké výhody, ale také nevýhodu: že si člověk musil sám shánět živobytí. Koncem května 1916 jsem dokončil práci v Ispytatelné laboratorii po moločnomu chozajstvu a s blížícím se koncem školního roku končily se také opakovací hodiny — přede mnou byly tři hladové měsíce školních prázdnin, které znamenaly také silné oslabení ostatního života, a v kapse skoro ani ruble. Dobří známí mi poradili, že volostnoj pisar z...