Už desátý řečník promluvil svou delší nesouvislou řeč, ale miting nebral konce. A o volbách komitétu, které vlastně byly „denním pořádkem“, nebylo ani potuchy. Vojáci Tambovského pluku již počínali klímati. Jiní hráli očko, přičemž sázku tvořily pláště, blůzy, boty. Ať se prohrály! Co na tom? Je sobota a „kaptěnárnus“ musí dát nové. A nedali, pak budiž proklet! Stane se zrádcem osvobozeného vojáka a skončí tak, jako řada jiných. Vždyť „starej stroj ruchnul“! Či snad neřekl Kerenský: „dělej co chceš, vem kde a co chceš, nikdo nemá práva něco říkat!?“ Konečně se vymluvili „kak sleduje!“ a přikročeno k volbám. „Továryši!“ volá předseda mitingu k masse v šestroj šineli. „Třeba zvoliti dvanáct lidí, jako komitét pluku. „Proč dvanáct?“ volá kdosi z davu. „Přikázal jí a je povinností revolučních vojáků, poslouchat!“ odpovídá předseda. Ticho. Jen hádka u karet jej ruší. „Továryši!“ volá předseda. „Prosím o návrhy osob!“ „Sitnikov!“ navrhuje kdosi. „Hle, holoubka sobě vybral! Nelze! Známe my ho, čubího syna! Tři roky v arestě proseděl za krádež mýdla. Z četaře jej degradovali!“ volají hlasy. „Bogdanov!“ zní jiný návrh. „Ne!“ volá jakýsi otrhaný voják. „Znám ho, máť jeho…: „V ochrance, svoloč, za peníze slouží. Tím chinu, tesaři, v Sibiř pomohl! Ne, bratci, toho ne!“ pokračuje. „Ljupin!“ volá mladinký vojáček — domobranec. „Proč?“ odporuje starší voják s křížem na prsou a dodává: „Nadojeli nám už ti poddůstojníci ve všem!“ „Neznáš člověka a urážíš! Jaká to ošklivost!“ durdí se vojáček. „Ty znáš! Ještě ani měsíc na frontě není a už chce o vojně a poddůstojnících mluvit. Požiješ brat, poznáš je ty pány „untěry“! Ale teď mlč!“