Vzpomínka na 22.březen 1917, vyhrabaná ze starých papírů. Naše 6. rota stála tehdy na Stochodě, proti vsi Borovnu… bylo to 22.března — téměř na úsvitě, vylétli jsme přímo ze svých míst. Co to je? Ohlušující výbuch, zdá se, zrovna u nás… okénka ještě drnčí… Vyhlédneme ven: opravdu, několik kroků od naší „vily“ zeje hluboká jáma, rozštěpená sosna smutně ševelí svou oholenou korunou. A za první ránou následuje druhá, třetí, na vše strany… to Němci střílejí; ale proč právě na nás? Vždyť se zdálo, že o nás vůbec nevědí; pravda, kousek za námi, přes jezírko, stojí polní baterie, ale ta byla také dobře ukryta poslední dny jen řídko střílela… Brzy ale slyšíme odkudsi zprava, zdaleka, ohlušující dunění, rachot, jakoby tam pracoval nějaký vulkán… A zároveň ozývají se výbuchy těžkých střel hned kdesi u třetí roty, hned zase směrem k páté. Už nám bylo jasno, že je „cosi neladného“, jak se vyjádřil náš „feldvebel“ Labjejev. — Každou chvíli posílají Němci pozdravy, většinou ale za nás, na baterii… Proto tedy každý den, ať bylo pěkně nebo škaredě, létal nad námi ohromný německý jeřáb, proto tedy zamlklé to zátiší v poslední dny… Brzy nám bylo všechno jasno: vpravo od vsi Červišče byly ruské zákopy předsunuty za řeku, na levý břeh; byl to tak zvaný „placdarm“, místo připravené pro ruský nástup. Bohužel, Němci si přispíšili a chtěli nepohodlné místo odstraniti. Dobu k tomu vybrali až velmi vhodnou; rozbili přepravy přes stochodská ramena a co nerozbili oni, udělala pěkná, jarní pohoda: řeka se hnula, ledy rozbily sloupy a unášely mosty s sebou… Pro obránce nastala kritická chvíle: měli dvojí na vybranou: zajetí nebo smrt; a byla tam celá divise, ohromné zásoby, mnoho dělostřelectva. — Později vyšla najevo příčina: hříšná nedbalost zodpovědných činitelů a také rodící se zmatek, zanesený novými hesly do armády: vhodná chvíle pro nástup propasena… Zatím oheň nepřátelský neustával a naše rota byla odvedena, lépe řečeno zahnána, do nedalekých útulků pro dělostřelectvo. A od Němců začínali přilétati jiní ptáci než ti první. Tito, když usedli na zem, také zakrákali ohlušivě, ale mimo to po každém z nich zůstal bělavý mráček: ten modral a jako podzimní mlha dlouho, dlouho stál a kolébal se nad jedním místem… Když pak jej třeba nepatrnývánek rozkolébal a trochu přinesl k nám, ucítili jsme pronikavé pálení a bodání v očích: slzíme, nic nevidíme, z hrdla vyrývá se prudký kašel… „Gázy“ — plyne… a mimoděk ovane tě hrůza. Přilétla odkudsi z neznáma střela, vybuchla, zmizela, ale po ní zůstala smrt dlouho, neviditelna plíží se houštím, snáší se nad vodou. A stačí jen trochu se pozdržeti v jejím objetí, projíti pomalu místem, kde se zastavila, políbí tě svým smrtícím polibkem a tebe může schvátiti mrak věčného zapomenutí… Hoši v bezpečí zase žertují. Ba, někteří se odvážili zpět, jiní hledají aluminiové kroužky na prstýnky na místech, kde před okamžikem rozerval se granát. Najednou jako by uťal, kleslo veselí a dobrá nálada; místo nich snesl se nad námi divný pocit sklíčení; myšlenka střídala myšlenku a všechny byly ponuré, zamlklé, jako v předtuše čehosi ztraceného. A kolem nás zuřila zhouba: klesaly nevinné sosny, umlklo ptactvo… V dálce hučelo peklo a naše děla většinou mlčela — neboť přišel zákaz stříleti; nic nepomáhaly úpěnlivé prosby, hrozby a zaklínání z prvních linií, kde jako opuštěni hynuli dobří synové Ruska v oblacích jedovatých plynů a deště ocele: 3 vln na malý úsek vypustil „nositel kultury“ a děla svezl z celé fronty! Už přicházely určitější zprávy: dva pluky zničeny ze dvou třetin, jednomu pluku se podařilo probíti s ohromnými ztrátami, plukovník se zastřelil; a štáb úseku zatím veselil se v Karasíně. K večeru zmlkal hluk a nadcházelo dusivé, tížící ticho. Vraceli jsme se ke svým zemljankám. Až srdce se zachvělo nad spouští, kterou jsme uzřeli… Jak by se nad rájem přehnala smršť; „máje“ leží povaleny, zemljanka druhé čety zhroucena, z ní tu a tam vine se modravý pramének plynu. Pod zříceninami po dlouhé práci nalezeno tělo nešťastného druha. Půda dokola rozryta, stěna jedné naší „vily“ probita střepinou, okna docela vybita. Veliká sosna nad jedním rohem rozbita v tříšťky… Nadcházel večer… Slunce už se kladlo za lesy a nebe celé hořelo rudým ohněm západu, jak by oblito mořem krve, ve dne prolitým. Od našich zemljanek tiše, ponuře šel smutný průvod; to my jsme opouštěli místo, jež každému přirostlo k srdci. Nemohli jsme tam zůstati, neboť část zemljanek byla úplně zničena a jinde po celém okolí, plížila se smrt zahalena v modravém mušelínu jedovatých plynů… Šli jsme mlčky, za námi rachotil vůz s mrtvolou. Celým průvodem vanul tichý stesk… Občas nad námi přeneslo se s šumem a krákáním hejno havranů směrem k umírajícímu západu… Pospíchali za zápachem krvi… A my vyrušeni, hřížíme se znovu do svých dům, myšlenka jde za myšlenkou. Nevíme, kam jdeme, co bude dále… *zemljanka=druh stavby v Rusku; zemnice/polozemnice *tříšťky=třísky *sosna=borovice