Který pak Čech by neměl hudbu rád?“ Tak zpívá žalářník Beneš v opeře „Dalibor“ od našeho drahého Bedřicha Smetany, a jat soucitem opatří vězněnému odbojnému rytíři Daliboru housle, aby si hrou zjasnil temno svého žaláře. A také každý Čech, který upadl do ruského zajetí, hleděl si zpříjemniti dlouhé a smutně plynoucí chvíle nějakou tou muzikou. Bud si prozpěvoval sám nějakou písničku nebo — kde jich bylo více pohromadě — zpívalo se sborem. Zpívalo se ovšem zpaměti, tak jak si to chlapci pamatovali ze Školy nebo ze zpěváckých kroužků. Kdo byl muzikant, ten si snažil zaopatřiti nějaké housličky. Někdo si je dokonce pracně vydlabal a slepil sám. Čipernému chlapci stačilo třeba prkénko od bedýnky. Basu nahradila noha od židle — a už se hrálo. A kdo neuměl ani zpívat ani hrát — takových bylo málo, ten aspoň vděčně poslouchal. Během času se tyto muziky zdokonalovaly. Měly už slušné nástroje a vybraní muzikanti za řízení dobrého kapelníka provozovali významnější skladby. Mohli se dokonce odvážit předstoupit i před ruskou veřejnost. Takové vystoupení sblížilo ubohé zajatce s ruským lidem, který pak měl možnost všelijak mu život ulehčit. Tím také naši chlapci ukázali, jak vysoká je naše úroveň a získali nám mnoho příznivců pro naše snahy o státní samostatnost. Takové kapely se tvořily i v lůně našeho vznikajícího zahraničního vojska. Kolébka symfonického orchestru, o kterém vám chci vyprávět, byla v Kyjevě. Tam r. 1916 dobrovolec Smutný shromáždil kolem sebe malý smyčcový orchestr. Vedle toho jsme ovšem už měli dechové hudby, nebo — jak hoši říkali — „kutálky", které vyhrávaly vojákům pří pochodu. Smyčcový orchestr později řídil bratr J. Skládal. Vystupoval samostatně nebo hrál v přestávkách v našem divadle. Ačkoliv nebyl hudebníkem z povolání, věnoval bratr Smutný, dal veškeré své nadšení k zvelebení tohoto orchestru. Tatíček Masaryk, který navštívil dobrovolce v Bobrijaku, srdečně chválil jeho výkony. Toto sdružení hudebníků se tehdy jmenovalo: Symfonický orchestr prvního československého husitského záložního praporu. Činnost tohoto tělesa ovšem ustala, když si naše vojsko musilo vykoupit! Svůj ústup z Ukrajiny bojem. R. 1918 obsadilo naše vojsko tak zvanou magistrálu a získalo tím volný průchod na východ k Vladivostoku. A náš orchestr, který udatně bojoval spolu, chystal se teď znovu k nové činnosti. Měl nyní sloužiti celému vojsku a před ruskou veřejností ukazovat naši vyspělost i na jiném poli než na poli válečném. Aby se tomu úkolu mohl věnovat, ujal se péče o orchestr Informační osvětový odbor. Jeho náčelníkem byl prof. Dr. Kudela a jeho spolupracovníkem klavírní virtuos Dr. L. Kundera a známý spisovatel J. Kopta. K novému úkolu bylo nutno orchestr dobře připravit. Byl jsem zvolen uměleckým jeho vůdcem: měl jsem s orchestrem cvičit skladby jen vážného rázu a při veřejných koncertech orchestr říditi. Nejdříve jsem se snažil orchestr rozmnožiti nejlepšími hudebníky. Ani nevíte, jaká to byla starost. Mezi československými dobrovolci bylo ovšem hodně dobrých muzikantů. Bylo tu i mnoho nadšenců, kteří hráli už doma na nějaký ten nástroj. I když uměli méně, nahrazovali ten nedostatek svým* nadšením. Získati však, takového muzikanta pro náš orchestr, to byla zatrápeně těžká věc. Každý takový muzikant, který něco uměl, byl chován u svého pluku jako primadona, nerad jej opouštěl a jeho kamarádi také se s ním neradi loučili. Co to bylo přemlouvání, než jsme nějakého získali. Musili jsme užít i lsti, abychom ho z jeho pluku vytáhli. Co nám však byli platní muzikanti, když nebylo nástrojů! Symfonický orchestr má totiž některé nástroje, kterými se obyčejný milovník hudby nezabývá. Jsou to zejména dřevěné dechové nástroje: oboj, fagot, anglický roh atd. Nejvíce se najde houslí, méně viol, čel a bas. Mezí foukacími nástroji se najde nějaký klarinet a flétna. Hoboj a fagot, to jsou velmi vzácní hosté. Žesťové nástroje, trubky, lesní rohy už nejsou tak vzácné. Jinde by nám stačily peníze a snadno bychom nástroje koupili. Tam na Sibiři jsme však v honbě za nástroji musili konat cesty až sto kilometrů. A tak jsme získali nejen tyto nástroje, ale dokonce i harfu i s harfenicí. Co nám však byly platné nástroje, když jsme neměli not. Našly se ovšem různé taneční skladby, pochody, snad i směsi z oper. To se však nehodilo pro naše účely. Potřebovali jsme skladby vážné, předehry, symfonie, symfonické básně, koncerty a hlavně skladby české od Smetany, Dvořáka, Fibicha a jiných. Tyto skladby měly vzbuditi v našich dobrovolcích dojem domova, tak vzdáleného, a pak seznámiti cizí obecenstvo, jak ruské, tak mezinárodní, s našimi hudebními velikány. Pomáhal nám při tom kdekdo. Ten koupil jednu skladbu, onen dostal jinou darem, něco se opsalo, něco jsem sám doplnil z paměti. Po čase jsme měli v seznamu not kromě předehry k Prodané nevěstě a k Libuši, Slovanské tance, symfonii Z nového světa atd. Cvičili jsme, kde se dalo. Když vojsko sídlilo v městech, cvičili jsme v kasárnách a ve školách, cestou v těpluškách. Obtíže byly veliké, ale ještě větší byla chuť a nadšení. Koncerty se pak konaly s velikou slávou za účasti ruského obecenstva v divadlech a v sálech obecních a odborových domů. Ke koncertům se zvalo vkusnými plakáty česko-ruskými. Tyto plakáty kreslili na kámen naši hoši a pak je tiskli v tiskárně našeho Českého deníku. První koncert jsem řídil v Jekatěrinburgu na Urale. Nemůžete si ani představiti, jak byli dojati dobrovolci, když zazněly fanfáry z předehry k Libuši. Skladbu jsme sotva dohráli, protože jsme na noty pro slzy neviděli. Byli jsme na okamžik doma v naší zlaté kapličce v Praze. Když dozněly poslední tóny této posvátné předehry, bylo úplné ticho. Ale pak se hromovým potleskem projevila nejen radost z dobrého provedení drahého díla, ale i radost z vědomí, že tak dobrý orchestr vznikl z těla našeho vojska. Nadšení se stupňovalo každým číslem. Hrála se „Vltava** a kromě Beethovenovy symfonie i symfonie „Z nového světa** od Antonína Dvořáka. Jakým dojmem koncert působil na ruské obecenstvo, dověděli jsme se až později. Ubytovali jsme se mezitím v domečkách na kolečkách, říkali jim těplušky, a jeli jsme na východ. Dočtli jsme se později v ruských novinách, co o nás psali: národ, který i v tak těžkých dobách má touhu po umění tak mocnou, že si dovede z ničeho vytvořit něco takového jako je náš symfonický orchestr, je národem vzdělaným a silným a nikdy nezahyne. Nás muzikanty naplňovalo největší radostí vědomí, že si všichni bratři naší činnosti váží, a že jsou dokonce na ni hrdi. Říkali „náš symfoňák“. Na naší cestě byl jeden den jako druhý, hoši v těpluškách cvičili a četli a v archivu se opisovaly a rozmnožovaly skladby. Já sháněl nové věci, nové muzikanty i nové nástroje a studoval partitury. Některý bratr jel o nějaký den vždycky napřed a zjišťoval, v kterém městě by se mohl konat koncert. Před každým koncertem jsem proslovil krátký výklad k jednotlivým číslům programu. Je zajímavé, jak dovedli prostí bratři i prostí ruští občané poslouchat vážnou hudbu a s jakým pochopením vnikli do tajů i těžkých symfonií. Událostí pro nás byl pobyt ve větším městě, Tam býval počet koncertů větší. Každým týdnem totiž vzrůstal počet nastudovaných skladeb. Za pobytu v Omsku, v Irkutsku a v Charbíně došlo k celé řadě koncertů. Konaly se s velkou slávou, za účasti našich nejvýšších vojenských velitelů, za přítomnosti představitelů cizích mocností a ruského občanstva. Hráli jsme v krásných divadelních budovách nebo v koncertních sálech. Nejpamátnější byla pro nás řada koncertů v létě r. 1919 v Irkutsku. Konaly se za přítomnosti dlouho čekaného poselstva z vlastí, které nám přineslo pozdravy z domova a naději na brzký návrat do vlasti. Členové tohoto poselstva byli překvapeni, když našli na Sibiři, v době rozvratu celého okolí, pevně stmelené vojsko, které si žilo svým vlastním kulturním životem. Čtli tam naše noviny, viděli naše divadla a poslouchali naše koncerty. Pak putoval orchestr po kratších přestávkách po magistrále stále na východ až na konec dráhy do Vladivostoku. Z tohoto přístavu jsme měli nastoupit po lodi cestu do vlasti. Ve Vladivostoku jsme se ubytovali v pevnostních kasematech na okraji města. Své věrné domečky na kolečkách, malé, ale útulné, jsme opouštěli s lítostí. Ale ani v městě jsme se neoddávali odpočinku. Pořádali jsme pravidelné koncerty v ohromném přístavním skladišti, jež bylo k tomu účelu upraveno. Obrovské prostory, vkusně ozdobené vlajkami, začaly se plniti příslušníky vojska amerického, japonského i našeho. Vešlo se tam několik tisíc posluchačů, vždy vděčných a nadšených. Odměnou nám byly — kromě potlesku — „podárky dobrého strýčka Ameriky“, který rozdával štědře kakao, čokoládu a cigarety. Ve Vladivostoku jsme celkem pořádali dvacet koncertů — V poslední době jsme byli ve své činnosti zneklidňováni jednak obavou před válečnými zápletkami s Japonci, ale ještě více jsme byli rozechvěni blížícím se odjezdem. Nikdo jistě nebude našim hudebníkům zazlívat, že nedočkavě počítali každou vteřinu, která je dělila od odjezdu do drahé, daleké vlasti. Nalodili jsme se v květnu na anglickou loď „TITAN“. I na palubě jsme pořádali několik koncertů. Nebylo to lehké: na palubě nám vítr rozvál noty a v podpalubí bylo dusno k nepopsání. Také nástroje se rozkližovaly a struny nechtěly držet. Teprve v Singapuru, kde se „Titan** 12 dní zdržel, byla možnost zkoušek a koncertu. Konal se v krásném divadle v radnici. Před vybraným obecenstvem po anglické hymně a naší hymně národní „Kde domov můj?“ přehráli jsme program svého posledního koncertu. Byl to labutí zpěv symfonického orchestru, který se už nikdy nesešel. Rozešel se po návratu do Prahy, neboť každý měl jen jednu myšlenku: domů, domů! Byl to rozchod prostý — tak jako byla prostá činnost orchestru — rozchod bez loučení. Náš úkol byl návratem do vlasti skončen. Činnost prostých hudebníků ze symfonického orchestru a význam jejich práce, jak osvětový, tak propagační, nebyl nikdy, nikde a nikým oceněn. Stačí jim však vědomí, že dokud žije ruský dobrovolec, jistě nezmizí vzpomínka na symfonický orchestr ruských legií. Nikdy nezapomene na hudebníky, kteří aspoň na divili mu, dali zapomenout na bídu a trampoty okolí a uměli jej přenésti tam, do dalekého domova, kde slýchával svou Prodanou, Libuši, Slovanské tance a všecko, co měl tolik rád.