Rytíři, světci, králové, vojevůdcové ztělesňovali hrdiny starých dob, nová doba připojila k nim ty, kteří povznesli duševní svobodu svých národů. A kdo se zamyslí nad tím, kolik neznámých položilo své životy, dalo své myšlenky, roznítilo svou obětavost, aby zazářilo jedno veliké jméno? Slavný člověk není nikdy hrdinou sám o sobě. Je spíše nejvyšším bodem společného úsilí a nebýti toho, nebyl by dosáhl své výše. Nejskvělejší vlastnosti se ztrácejí jako v hlubinách, nenacházejí-li ozvuku, nemají-li spojitosti se silou neznámých rukou a hlav. Jen ze společných sil vůdce a prostých vojínů vyrůstají slavné činy — tak vyrostl i náš odboj za osvobození — vyrostli naši hrdinové neznámých jmen, vroucího nadšení — velké lásky, jedinečné obětavosti. Chci vám po věděti o třech dobrovolnících staré druhé roty, kteří první dali své životy za osvobození vlasti. Česká družina účastnila se bojů v Haliči již čtvrtý měsíc, ale naší četě se vyhýbala smrt stále. Snad právě proto, že tak mnozí se chovali k nebezpečí s lehkomyslným pohrdáním. Jedenáctá ruská divise, s kterou jsme bojovali, byla počátkem února odvolána od ústí Dunajce a odcházela do jižní Haliče. Tam tehdy rakouská vojska vedla nástup, jímž hodlala dobýti znovu Přemyšlu. Na druhý den došel nás cestou rozkaz III. armády, aby česká rota se vrátila na dunajeckou frontu k 6. divisi, která si nás vyžádala. Přišli jsme k večeru s velitelem roty, poručíkem Pavlovem, zpět do Žabna. Pavlov se odebral do štábu pluku, já odešel do předmostí v Konárách, abych promluvil s ruskými důstojníky a zároveň obhlédl změny na posicích, jež snad za našeho pochodu s 11, divisi byly nastaly. Dobrovolník Jiří Vitáček nabídl mi svůj průvod. Jezdil po celý den za frontou a hledal zbloudilé vozy s dárky kijevských krajanů. To se mu nelíbilo. Toužil vysloužit si v bojích hodnost důstojníka České družiny. Bral jsem jej s sebou rád, jevil vždy horlivý zájem a humor ho nikdy neopustil. Tak na jedné noční výpravě k rakouským zákopům byla naše hlídka zpozorována. Ukryli jsme se za kořeny vrb a přitiskli k zemi. V nejprudší palbě připlížil se Vitáček ke mně a šeptal: „Dej pozor, abychom se nenastudili.“ Zasmáli jsme se upřímně Jiříkovi, v jakou chvíli projevil péči o zdraví. Na rozvědkách byl vždy mezi prvními a nejodvážnějšími a zároveň s Vašátkem i s Šípkem byl první navržen k vyznamenání křížem sv. Jiří. Obešli jsme předmostí, prohlédli nové ruské zákopy a seznali jsme, že Rusové v několika dnech naši nepřítomnosti neznemožnili Rakušanům opevniti se ve vyschlém rameni Dunajce, odkud dříve naše hlídky vycházely k rakouským zákopům. Již za tmy jsme se vraceli přes pontonový most a smluvili si s velitelem čety plukovních rozvědčíků výpravu na příští večer. Velitel rozvědčíků byl prostý ruský člověk, nedávno povýšený z šikovatele na praporčíka. Nemohl pochopiti, jak mohl Vitáček, student techniky, syn ředitele továrny a dědic velkostatku, jíti na vojnu dobrovolně a to jako řadový voják. Marně mu vysvětloval Jiřík příkaz národní povinnosti. Vyšli jsme za tmy ze zákopů. Přes Dunajec přeletovaly kulky rakouských stráží, rozrývaly se modrými hvězdičkami v korunách stromů a křoví. Zapálili jsme si cigarety a šli k Žabnu. Mohli jsme jíti bezpečně korytem potoka. Opatrnost není však vždy vlastností mládí. Šli jsme ostřelovanou cestou. Rozhovor s ruským praporčíkem vzbudil v nás tesknou náladu. „Kdybychom zde zahynuli, snad ani doma by se nedověděli, že jsme byli kdysi v Družině…“ uvažoval Jiřík, ale do potoka, aby se kryl, se mu nechtělo. Zrychlili jsme krok… krátký třesk a Jiřík zasténal. Byl raněn do boku. Vzal jsem ho rychle na ruce a nesl k druhé ruské posici. V chatě, kde byli naši hoši, sebrali jsme peřiny, položili na žebřinu vozu a zanesli ho na obvaziště. Doktor prohlédl jeho ránu a dával naději. Bratři jej odvezli ještě téže noci do nemocnice. Třetího dne jel jsem ho navštíviti, ale na cestě jsem potkal podkoního Ivana s posledním vzkazem Jiříkovým. Litoval, že neuvidí svobodných Čech, pozdravoval četu i všechny milé doma. Pohřbili jsme jej v Dombrové. Smrt Vítáčka, kterého jsme všichni milovali, mocně dojala celou četu. Jen jsem se vrátil z pohřbu, hlásil se u mne dobrovolník jménem Čech, Byl jedním z prvních zajatých krajanů, kteří se přihlásili do Družiny v Kyjevě. Přijel s br. Tučkem, Gärtnerem a Chládkem. Žádal mne, abych mu dovolil ještě týž den jít na rozvědku. Šípková hlídka obdržela právě úlohu pozorovati život na nové rakouské posici ve vyschlém korytě Dunajce a najiti kulometné hnízdo, aby mohlo býti zničeno ruským dělostřelectvem. Sotva rozvědčíci přešli ostřelovaný most, byl Čech zabit. Ač byl mezi námi pouze krátkou dobu, byl všemi vřele milován pro své ryzí vlastenectví. Čech byl poslem z vlasti, důkazem, že myšlenka našeho odboje je také myšlenkou národa ve vlasti. Z Konar, kde zdařilo se nám několik podniků a kde zanechali jsme dva nezapomenutelné druhy, byli jsme přeloženi k 49. divisi 24. korpusu v Karpatech. To byl kraj pro našeho „Bulhara“ Šípka, v jehož lesnatých kopcích cítil se jako doma. Viděl jsem Šípka po prvé v penzenských kasárnách v Charkově, kde jsme byli za mobilisace uvěznění jako rakouští poddaní, ač jsme se přihlásili za dobrovolníky do ruské armády. Šípek tehdy vyprávěl, jak odešel od svého otce, řezníka na Smíchově, jak prchl k Bulharům, jak bojoval u Čataldže, hladověl a mrzl v sněhových zákopech, jak dostal řád od Radko Dmitrieva, jak konečně se stal betonářským mistrem v Charkově. Na seznamech dobrovolců byl třetím, hned za Vilímkem. Byl vojákem ideálním. Měl svoji zvláštní skupinu 12—16 hochů, o které se otcovsky staral, naučil je vařit, na rozvědkách rozdělil jim úlohy, sám je vždy vedl a svými zkušenostmi i veselou povahou připoutal je k sobě, že byli jako spjati ocelovým kruhem. Měl dobré srdce. Kdesi mezi posicemi u Gladyševa našel malého klučinu sirotka a přivedl mi jej, abychom se o něho postarali. Šípek byl nezmar, nevynechal snad jediné rozvědky, vyznamenal se, když jsme zajali pražský 28. pluk. Všude měl známé, u všech ruských pluků, besedoval o Bulharech a Turcích, zejména s velitelem divise, veteránem rusko-turecké vojny, starým generálem Prjaslovem. Jednu vadu však Šípek přece měl. Náhle zatoužil po samotě a tu zmizel, jako když do vody padne. Vrátil se konečně za dva, za tři dny, přinášeje tu srnce, jindy ovci nebo jinou pochoutku. Po zajetí 28, pluku sláva české roty dostoupila vrcholu a my jsme odpočívali „na vavřínech“. Šípek prosil, aby směl vésti výpravu do Regetova, vesnice mezi posicemi, odkud jsme někdy doplňovali zásoby. Rusové zachovávali půst před velikonocemi a krmili nás proto rybami. Před frontou bylo plno drůbeže, které se nůž nedotkl. Šipek se svými odešel. Myslel jsem, že šli na zásobování. Ráno však přiběhl Vašátko zsinalý a vyprávěl, že Šípek mi chtěl k svátku přivést i „vázaného“ Austrijce, že šel s hochy na rozvědku a před dráty v přestřelce s rakouskou hlídkou náhle zmizel. Volali jej, vraceli se k drátům, hledali ho do svítání, ale mamě. Generál Prjaslov přikázal energicky hledati našeho druha, my sami šli s celou četou, ruské hlídky hledaly — mamě. Doufali jsme ještě, že Šípek zase náhle někde se objeví, až mine jeho známá nám již touha po samotě. Nepřišel. Náčelník štábu, plukovník Kavtaradzev, šel do pravoslavného kostela v Konečné a postavil dle starého ruského zvyku za duši Šípkovu svíci na oltář, Vitáček, Čech a Šípek, tři první, zůstanou nám vzorem obětavé lásky. Vzpomínka na ně naplňuje nás důvěrou v budoucnost národa, z něhož vyrostly legie skromných hrdinů.