To bylo v Kurganě, vlastně v kurganském újezdě, v sele Ikovském, asi 30 km od újezdního města, na řece Tobolu, Byl jsem tam u volostného písaře Siverova, k němuž jsem se dostal takto: V Kurganě jsem bydlel mimo zajatecký tábor, jsa na porukách místní odbočky Všerossijského popečitelstva o vojennoplennych Slavjanach; to mělo své velké výhody, ale také nevýhodu: že si člověk musil sám shánět živobytí. Koncem května 1916 jsem dokončil práci v Ispytatelné laboratorii po moločnomu chozajstvu a s blížícím se koncem školního roku končily se také opakovací hodiny — přede mnou byly tři hladové měsíce školních prázdnin, které znamenaly také silné oslabení ostatního života, a v kapse skoro ani ruble. Dobří známí mi poradili, že volostnoj pisar ze sela Ikovského hledá domácího učitele pro svého syna, primána z místního gymnasia, jenž dostal pereekzamenovku (reparát) ze dvou předmětů: ruštiny a němčiny, že bych to mohl vzít. Zprvu jsem trochu dostal strach z té ruštiny; já cizinec mám ruského studenta připravovat k opravné zkoušce z jeho mateřského jazyka? Ale když sám ředitel gymnasia, dobrý Polák Dyrdowski, mne doporučil, tedy jsem místo přijal a jednoho pěkného odpoledne na počátku června (v Rusku prázdniny trvaly tři měsíce) jel se svým novým chozajinem na ves. Můj žák se jmenoval Leonid — říkali mu Ľoňa. Byl to hoch veliký, silný, takový nadělaný — až skoro tělesná tloušťka překážela rozvoji schopností duševních. Brzo jsme se spřátelili a pracovali jsme docela pěkně spolu: dopoledne hodinu němčinu a hodinu ruštinu, odpoledne zase tak. Nebudu vykládat, jak jsme studovali ruštinu — je jisto, že se tu učil učitel aspoň stejně mnoho jako žák. Ale stejně jisto je také, že Ľoňa na konci prázdnin opravnou zkoušku z obou předmětů udělal — a to přece bylo naším společným úkolem. Nezřídka se ovšem Ľoňovi — i jeho učiteli — pracovalo těžce, byly horké letní dny (tam na Sibiři bývá větší vedro než u nás člověku se někdy nechtělo ani hýbat, tím méně ještě duševně pracovat. Nezbývalo než opustit knihy a jít k vodě: zrovna pod naší zahradou tekl Tobol, pěkná řeka, dosti široká a hezky hluboká, s jemným pískem na našem břehu. Koupávali jsme se několikrát denně. Nebo jsme zašli do hájku na druhé straně řeky, kde rostly ve velkém množství rozmanité „jagody“, kterých je v západní Sibiři tolik. Ľoňa měl dvě mladší sestry. Jedna se jmenovala Taňa a chystala se k přijímací zkoušce do první třídy gymnasia. Připravoval jí bývalý učitel z obecné školy Leonid Afinogenovič: mrzák, jenž pro neschopnost k tělesné práci (k zemědělství) sám se počal doma na peci učit, až se — bez jakéhokoli školního vzdělání — stal učitelem na obecné škole. Když vláda počala věnovat větší pozornost lidovému školství, byl propuštěn s nějakou pensičkou z milosti; přivydělával si takovým opakováním s dětmi chystajícími se do městských škol. Neměl velikou důvěru k vědomostem a schopnostem svého kolegy z Evropy, až jsem přece jen získal jeho respekt, když jsem okamžitě rozřešil (prostou trojčlenkou) nějakou slovní úlohu, nad kterou prý on přemýšlel celou noc. (Na obranu jeho schopností budiž řečeno, že daleko těžší bylo rozřešit úlohu bez trojčlenky a vyložit ji tomu desetiletému děvčeti.) Často jsme si s tím učitelským pensistou sibiřským pohovořili; zejména mne zajímalo jeho vypravování, jak se začal — z dlouhé chvíle — učit čtení, potom náboženství, počtům atd. Ale nejvíce z celé rodiny jsem se sblížil s jejím nejmladším členem. Byl to Voloďa (Vladimír), také silný, zavalitý kluk, zdravý jak buk, živý, milý — ale nemluvil, ačkoli mu bylo již přes dva roky. Chodívali jsme spolu, hrávali si, běhali, ani k vlastní matce nechtěl jít ode mne. Pokoušel jsem se učit ho mluvit: aspoň několik slov přece jsem z něho dostal — první bylo, myslím, ďaďa (strýček). Když jsem od nich odjížděl, Voloďa neplakal, ale řval o mne. A co bych zapíral: mně se také těžko odjíždělo, nejen od Volodi, nýbrž od celé té milé rodiny. Setkal jsem se s nimi ještě jednou, po více než dvou letech. Když na jaře 1918 náš vlak projížděl západní Sibiří, z Čeljabinska do Omska, Vystoupil jsem v Kurganě, abych navštívil známé. (Bylo to ještě za vlády bolševiků, před naším vystoupením.) Dověděl jsem se, že Síverovi jsou v Kurganě a zašel i k nim. Bylo u nich smutno, za revoluce volostného písaře vyhnali z úřadu (patrně byl příliš spřažen s lidmi starého režimu), v městě se protloukal všelijak, byt měli těsný, nouzový, bylo vidět, že se jim nedaří valně. Zajímal jsem se především o Volodku; byl už z něho vzrostlý chlapefc, mluvil docela dobře (jeho rodiče mívali strach, že bude němý) — ale na ďaďu z léta 1916 načisto zapomněl, ani pozdravit se se mnou nechtěl. Ruský chlapec, s nímž jsem se spřátelil zas asi o rok později v Irkutsku, byl už starší, tak kolem šesti let. Ani nevím, jak se jmenoval. Jeho dědeček byl Zelencov, v dřívější době zástupce firmy Nobel; dcera se provdala za vyššího důstojníka (nebo lékaře), jenž zmizel někde na frontě. Bydlila se synkem u otce. Když náš odbor se přestěhoval do Irkutska, našli mi u nich pokoj. Zase to byla rodina velmi milá, nepoměrně ovšem inteligentnější než ikovští Siverovi. Ten hoch měl nějakou vadu v nose, která mu trochu ztěžovala výslovnost. Velmi jsme spolu kamarádili. Ovšem v roce 1919 bylo všude plno práce; nebylo kdy se baviti s hochem. Leda večer, když se rodina — já s nimi — sesedla u čaje. S těžkým srdcem jsem opouštěl svého malého kamaráda a jeho rodinu, když jsme v lednu 1920 z Irkutska odjížděli dále na východ — domů. * K našim vlakům na Sibiři chodily děti žebrat. Byly to zpravidla děti běženců, těch chudáků, kteří opustili svůj starý domov se vším a nového nenašli. Avšak na kterési stanici v Zabajkalí (snad to nebylo jen na jedné) přišly k našemu vlaku místní děti prosit — o papír, V našem vlaku byla totiž tiskárna se zásobami papíru; nějak se proslechlo, že tam jsou odřezky — už bylo u jejich vagonu plno dětí, které se stavěly do fronty na nepotřebné kousky papíru. Dostávaly k nim i kousky tužek nebo pero. To všecko byly pro ně hotové drahokamy. Neboť nouze o papír byla tam strašná. Zašli jsme se podívat do jedné obecné školy. Bylo to železno-dorožnoje učilišče, škola pro děti železničářů — to bývaly, myslím, školy slušně vypravené. Ale tehdy neměli učebnic, jen nějaké staré se dotrhávaly; neměli pomůcek, neměli ani nejnutnějších Školních potřeb. Sešity si dělaly děti samy z opotřebovaných železničních formulářů, na nichž se psalo na zadní straně. Nebo používali zbytků z útržkových bloků (korešok se, tuším, říká tomu kousku papíru, který zbude po odtržení listu perforací odděleného) atd. Skoro se mi zdá, že psali brkovými pery. Dojímala nejen ta bída, nýbrž ještě více touha dětí po kousku prostředku, kterým se zprostředkuje vzdělání. Jeden hoch dostal opravdovský sešit, tužku, pero — za chvíli přinesl velkou láhev mléka za to. Těžký dojem z jejich chudoby byl tím mírněn: ty děti se neztratí, ty půjdou úporně kupředu. Povedou svůj národ k lepší budoucností Přejeme to ze srdce jim a všem dětem v Rusku.