28. a 29. říjen, dny naší národní revoluce. Není snad příkladu v dějinách, aby byl národ vyhrál svobodu s tak nedostatečně připravenou revoluci po stránce technické, jako tomu bylo za slavného našeho převratu v roce 1918. Nebyla to ovšem pouze separátní akce našeho národa, která v předválečných dobách byly by bývala velmi snadno potlačeným šílenstvím, nýbrž využití historického okamžiku, který čas od času koriguje se vzácnou logikou chyby staletí, národy i vládnoucími jedinci natropené. Pro náš národ, pro naši zralost k revoluci, ke svobodě, bylo přímo příznačno, že netoliko většina vůdců, ale i široké vrstvy lidové věděly, že hodina vypuknutí světové války je hodinou rozhodování o bytí či nebytí národa. Revoluce při mobilisaci roku 1914 byly by bývala šílenstvím, a ač snad byla očekávána, přece jen každý zachoval rozvahu. Byl to strach, bylo to zaleknutí? Byla to ona ohromná vojenská moc, před níž se ustupovalo? Často se tak nesprávně tvrdí. Klid, jenž byl zachován v roce čtrnáctém, byl úkazem národní vyspělosti, která nesmí počítat s předem prohraným hazardem. Přes to, že naší vojíni narukovali v roce 1914 v pořádku, že nezpůsobili žádný z těch otřesů, na něž čekala Vídeň, aby mohla ihned uvrhnout na celý nádor nejtěžší persekuci, přes to věděla většina z nich, co má dělat. Věděla, že jedinou možnou, avšak účinnou zbraní je pasivní resistence, ona tajná záškodnická práce, která ochromovala Rakousko-Uhersko od počátku války. V hodinách, kdy se v cizině usedlí krajané začali organisovati k odporu i brannému, i ani lační mu, přemýšleli tisícové Cechů a Slováků v zákopech, jak by přešli k ne¬příteli, jak by oslabili a eventuelně rozvrátili vlastní frontu. Marno bylo prosívat pluky nenávistnými Němci i barbarskými Maďary, marno bylo stavět jim v čelo bestiální důstojnictvo: český voják jako jedinec prová¬děl revoluci po svém způsobu a na svou pěst, český vo¬ják měl jedinou touhu: spáchat zradu na té dynastii, která ^ třistaletým útiskem a nekonečným řetězem ne¬čestných zrad nutila ho jednou jedinkrát použiti stejné zbraně. A tak zatím co se na frontě v krvavém zápase odehrával druhý zápas v myslích jedinců, co se saboto¬valo Rakousko v samotné bitevní čáře, připravovali jsme se doma též na chvíli, kdy bude třeba zasáhnout energicky v chod historických událostí a urvat si rudý květ svobody s věnce vítězů. Ač se i u nás našlo mnoho malomyslných, kteří po¬chybovali, ukazujíce na strašlivou sílu a organisaci Ně¬mecka, přece jen zdrcující většina národa byla přesvěd¬čena, že Dohoda v boji zvítězí, že v něm zvítězí spravedl¬nost. A právě toto vědomí, že právo není na straně cen¬trálních velmocí, ale v druhém táboře, v táboře Srbska, Francie, Belgie, Anglie, Ameriky, Itálie i všech těch ostatních, v kteří prohlášením války manifestovali proti bestialitě germánského válčení, právě toto vědomí po-silovalo národ v dobách nejtěžšího utrpení, zvyšované¬ho ještě uměle persekucí běsnící Vídně. Národ tedy byl na revoluci připraven duchově. Hůře to bylo s reelními přípravami na chvíli převratu. Naši politikové se sice dorozuměli — utvořena Maffie — ale práce jejich, cílevědomé budování nového státu po strán¬ce právní a administrativní bylo při dokonalém špiclovském systému Vídně nemožné. A tak i každý z těch, kdož tušil, že v budoucnu ho národ požádá o všecku sílu a práci, musil se připravovat na těžkou hodinu sám. Snili jsme za války, že máme již vypracovanou českosloven-skou ústavu, že máme svůj zákoník, krátce vše to, co nemáme ještě ani za pět let svobody. Nezkušení v řízení státu, nestátotvorní, představovali jsme si vše snadné a růžové. A tak se blížila hodina, v níž se Rakousko skroutilo a^ my byli uvnitř sotva připraveni prakticky j] přijati. Nejhorší bylo, že jsme neměli zbraní, že jsme neměli ve vlastní zemi žádného českého vojska, které by se bylo mohlo postaviti v hodině převratu odporu v čelo. Ještě několik dní před dvacátým osmým říjnem vyrukovaly na Václavské náměstí maďarské síly se strojními puš¬kami, strašnou to zbraní i proti ozbrojenému nástupu. A my neměli ani pušek, ba ani revolverů, krátce nic než připravené srdce a hrdinné mysli. A tak udeřila hodina, jež nám rázem dala svobodu, tak nadešel onen dvacátý osmý říjen, který povždy zů¬stane největším národním svátkem. Za nějakou chvíli po dojití známé kapitulace Rakousko-Uherska, vlastně ihned, jak její obsah vešel ve známost, vypukla v Praze revoluce, bezpříkladná, jedinečná revoluce. Sotva tisíc hlav se shromáždilo v nesmírném nadšení u pomníku sv. Václava, když neznámý důstojník strhl s čepice rakouského orla, potupný znak otroctví a od¬hodil jej za nesmírného jásotu davu, jenž rostl jako la¬vina. A orlíček za orlickém odletoval a ani ne za hodinu objevily se na čepicích vojáků slovanské trikolory, ony trikolory, pro něž tolik českých lidí úpělo ve vězení. Bylo jistě opět příznačno, že se ihned v čelo improvisovaných průvodů postavili vojíni bez rozdílu hodností, kteří udržovali i vzorný pořádek a převzali tak režii slavného dne. A toto nebylo nikde umluveno, nikde hlá¬sáno, a přece každý z těch, kdož byl ještě před hodinou rakouským vojákem, pochopil, že přišel okamžik, kdy on je především určen za strážce pořádku, kdy jemu při¬padá úkol hájit ten stát, jenž se před hodinou narodil z jásotu tisíců. Jaký úžasný, nezapomenutelný pohled to byl na ty nadšené průvody, jimž kráčela v čele řada vojínů, zdo¬bených trikolorou. A co zvláštního, povznášejícího: 28. října nikdo neměl tolik autority mezi lidem jako náš voják, náš důstojník. V minutě jsme dokonali přerod, jenž ovšem byl v našich srdcích tak dlouho připravován. Včera ještě nenáviděná uniforma stala se nám rázem drahou, jen když na ní svítila ona bílo-červeno-modrá stužka. A tak hned v prvých hodinách revoluce bylo patrno, že je to vojsko, naše vojsko ovšem, jež hraje čelnou roli ve chvíli slávy. Byl to ovšem i sokolský odznak, jenž těšil se stejné úctě a vážnosti. A sokolský odznak na uniformě bývalého rakouského vojína — to bylo ně¬co, co budilo skutečně krajní úctu. To byla již naše armáda, která si mohla takto ozdobit prsa, naši vojíni, kterým jsme plně důvěřovali. Zatím co Praha se opájela nesmírným jásotem a co tisíce zpráv jako radostných vlaštovek rozlétlo se po celé zemi, ustavil se prozatímní Národní Výbor z vůd¬čích politiků, který ihned převzal státní agendu. Jakou mocí však disponoval tento Národní Výbor? Upřímně řečeno — žádnou! Neměl vojska, neměl ničeho, oč by se byl mohl opřít, kdyby se bylo zazdálo německým a ma¬ďarským plukům vytáhnout na ulice a krvavě potlačiti revoluční projevy. Právě to však bylo štěstím, že naši nepřátelé nevěděli o tomto faktu. Již 28. října hlásila narychlo ustavená československá kancelář dennímu tisku: »Dnes o deváté hodině večerní dostavili se velící generál polní podmaršálek Kestřanek a místní velitel polní podmaršálek Zanantoni s celým štábem do míst¬ností Národního Výboru a odevzdali do jeho rukou velitelskou moc vojenskou. V důsledku dohody začal starosta Sokola dr. Scheiner úřadovati na vojenském velitelství.« Národní Výbor však byl si plně vědom přetěžké situa¬ce, ve které byla sotva prohlášená republika. Obával se právem odboje v poněmčeném území, který mohl býti strašným a vybít se především na příslušnících vítěz¬ného národa. Proto starost o branné podepření revoluce byla prvou starostí. Již v prvých hodinách svobody zů¬staven proto zvláštní výbor, který uveřejnil následující provolání k čsl. vojákům: »Čeští vojáci, kteří jsou ochotni dáti své služby k dis¬posici Národnímu Výboru, aby byl udržován pořádek, nechť se dostaví dnes, v úterý 29. t. m. v 8 hodin ráno na Žofín.« A tak došlo k památné schůzi na Žofíně, jež vlastně byla základem naší domácí československé armády. Ne¬budeme líčit ono nadšení, jež překonávalo i snadno po¬chopitelný chaos, nebudeme líčit onu úžasnou energii, jež se všude vybíjela. Chceme jen letmo vzpomenout na prvý průvod čsl. vojska, jenž vyšel právě ze Žofína. Jaké úžasné nadšení zmocnilo se jásající Prahy, když uzřela svoji armádu, své vojsko, své ochránce! To byla bouře, kterou slovy nelze obsáhnout. To byla nesmírná radost, svaté zadostiučinění, ona jistota, že sen je vyplněn. Tak jak byla v druhém dnu vítána naše armáda na praž¬ských ulicích, tak nebyl po ní vítán nikdo. Tehdy, ve chvíli nesmírné radosti a přece zase krajního nebezpečí dobře se vědělo, čím nám armáda je, tehdy rázem vy¬mizel všechen ten antimilitarismus, který byl účinnou zbraní proti staré monarchii. A dnes měli by si vzpo¬menout mnozí, kdož žehrají proti armádě a jejím potře¬bám, na onen slavný průvod Prahou a na pocity, jež při něm hřály jejich srdce, a mnohé strohé slovo usnulo by v jejich myslích, dříve než bylo vysloveno! Téhož dne ustavil se vojenský výbor Národního Vý¬boru, a tím dána armádě prozatímní nejvyšší instance. Co potom následovalo, byla již jen práce a práce, obrovitá práce a nekonečná řada obětování se ode všech, aby bylo vybudováno to, co je dnes právem chloubou Československé republiky, její zdatná, výborně organisovaná armáda, nejlepší záruka pokojného výboje pro budoucno.