Máme nyní možnost poznati jeden z válečných vynálezů Stanislava Čečka, ten, s kterým se vytasil v době, když jeho druzi ještě cvičili základní "prijomy s vintovkoj" (cviky s puškou) a lámali si hlavu na různými staťmi "strojevago", "polevago" a jiných "ustavov" (cvičebního, polního řádu). Někteří starodružiníci uchovali v své paměti mimo jiné i tuto vzpomínku na Stanislava Čečka: Jednoho z rušných dní, které prožívali v Michajlovském monastýru, překvapil je dobrovolník Čeček prvním svým vynálezem. Stáli tehdy v hloučku na nádvoří kláštera, když tu z jedněch vrat vjíždí do dvora Čeček s malým železným trakařem, takovým, jakých se užívá k vožení pytlů a beden. Družiníci doléhají na Čečka, aby jim vysvětlil, k čemu přivezl tento vozík a proč jej opatřil železnou plotnou, kolmě připevněnou k vozíku. Vtom se již také dostavil velitel praporu podplukovník Sozentovič a Čeček se dal do výkladu o svém vynálezu. Vozík, který pojmenoval obrněným trakařem, měl býti dobrovolníku záštitou proti nepřátelským kulím. V ocelové desce, která sloužila za ochranný štít a která byla k vozíku přimontována, byl vyvrtán otvor-střílna. Za postupu a útoku měl býti tento obrněný trakař vojínu bezpečným krytem a za pochodu mělo ho býti použito k vezení výstroje. Stanislav Čeček po tomto svém výkladu provedl prý i několik praktických ukázek s obrněným trakařem a nic na to nedal, že velitel praporu nad tímto vynálezem kroutil povážlivě hlavou. Čeček stál na svém a zejména námitky Sozentoviče vášnivě vyvracel. Nakonec se prý oba shodli v tom, že pro nedostatek času, a to vzhledem k brzkému odchodu na bojiště, bude obrněný trakař definitivně vyzkoušen až na pozici. Obrněný trakař neupadl v zapomnění, ani když se ho prakticky v boji nikdy nepoužilo. O tomto Čečkově vynálezu se vypravovalo v Družině, později i v brigádě velmi často a vzpomínalo se na něj zpravidla vždy vtipně, neboť obrněný trakař byl vděčným tématem našich družiníků, když po zlobách dne, zejména r. 1915, za velikého ústupu ruských vojsk ze západní Haliče potřebovali rozptýlit své mysli připomínkami na některé veselé zážitky. Postačilo, aby v této těžké době některý z družiníků připomenul jakýkoli veselý příběh, a bylo po malomyslnosti, bylo zase dobře. Ostatně s "obrněným trakařem" to zkoušeli Čečkovi vojáci ještě r. 1916, a to na haličské frontě, u 3. pěší divise. Když jsem se již rozepsal o Čečkově "obrněném trakaři", zmíním se ještě o jiném vynálezu, připisovaném sice také Čečkovi, ale ve skutečnosti zrozeném v hlavě některého jeho vtipného spolubojovníka. "Když už obrněný trakař, proč ne obrněné válenky?" pomyslil si onen šprýmař, když nakreslil podařenou karikaturu "Čeček v obrněných válenkách" a zaslal ji do jednoho z našich českých časopisů, nemýlím-li se, do kyjevského "Čechoslovana". Takový má tedy původ historka o druhém, domnělém vynálezu Čečkově, historka o obrněných válenkách. Obrněný trakař je nám znám již z Kyjeva, známe již jeho konstrukci a poznali jsme již, aspoň teoreticky, jeho použití. Nemysleme si však, že tento první vynález stihlo zapomenutí. Není tomu tak! V Trosťanci viděli jsme jej znovu. Čečkovy proklamační balony, myslím, že známe všichni. V legionářské literatuře bylo o nich často psáno a viděli jsme je také na obrázcích. Byly to však pouhé zmínky, kusé zprávy a nebude na škodu se s nimi podrobněji seznámit. Po prvé jich bylo použito v Kopáni, za útoku 3. divise ve směru na Brody. Tehdy se velmi osvědčily a bylo jich proto používáno i později, zejména v Trosťanci. Byl to obyčejný papírový balon s nápisem „Praha”. S počátku byly proklamace k balonu upevňovány obyčejným motouzem, ale když se ukázalo, že letáky po pádu balonu v rakouském týlu byly vždy zkonfiskovány, přemýšlel podporučík Čeček, jak to zařídit, aby se letáky rozlétly dříve, než balon dopadne. A bylo to velmi jednoduché, a jak se ukázalo, velmi účelné. Místo obyčejného motouzu jsme používali doutnáku, žluté šňůry, jakou byly opatřovány kapesní zapalovače. Udělala se jednoduchá smyčka, zavěsila jedna část letáků, což se opakovalo několikrát, pokud to dovolovala nosnost balonu. Před vypuštěním balonu se doutnák zapálil. Vše jsme měli vyzkoušeno, takže, když přeletěl balon první nepřátelskou linii, povolila první smyčka a sta letáků se rozletělo po rakouské posici. Poté balon, jsa méně zatížen, vystoupil ještě do větší výše, letáky se znovu rozletěly a tak se to opakovalo. Tuto nevinnou zábavu nám pak Rakušáci velmi měli za zlé. Na „Prahu” střílelo pak nepřátelské dělostřelectvo jako zběsilé, ale balon byl obyčejně zničen teprve tehdy, když již splnil svou úlohu. Takovým způsobem přinášely Čečkovy balony dvojí užitek; rozšiřovaly naše proklamace a Rakušané plýtvali svým střelivem. Čečkovy rakety — měly týž účel jako balony. Balonů se nedalo vždy použíti, a to buď pro nepříznivý vítr anebo déšť. Letáků však natiskli u štábu divise tolik, že jich bylo třeba využíti. A tu přišel podporučík Čeček na nový nápad, zase jednoduchý a velmi účelný. Letáky byly vystřelovány do nepřátelských zákopů obyčejnou osvětlovací raketou. Z rakety byla vysypána osvětlovací látka a do prázdného pouzdra byl vložen celý svitek proklamací. Raketa se po výstřelu rozpraskla a letáky se rozlétly široko daleko. Tohoto způsobu mohlo bytí ovšem použito jen tam, kde nepřátelská posice nebyla dál než na 200 kroků. A na úseku 3. pěší divise takových míst bylo mnoho. Vrhač granátů — jiný Čečkův vynález — byl vlastně téže konstrukce jako praky Žižkovy, jenže místo kamenů a smrdutých pum byly do rakouských zákopů házeny obyčejné ruční granáty, nemýlím-li se, granáty typu „Novického”. Šlo o bombardování těch nepřátelských zákopů, které pro větší vzdálenost nemohly býti zasaženy obyčejným vrhem rukou nebo i puškovými granáty. Pokud se pamatuji, byl takovýto vrhač dodán do posice u Manajuva a konal tam dobrou službu. Čečkovy brusle, nikoli však v pravém smyslu slova, jsou původním Čečkovým vynálezem, který měl usnadniti podlézání nepřátelských drátěných překážek. Jednoduché zařízení, zhotovené ze dřeva a z železných prutů, připomínalo svým vzhledem i svou konstrukcí obyčejnou brusli typu Kolumbus Použiti této nové výzbroje bylo zcela jednoduché; kdo chtěl tímto způsobem podlézti drátěné překážky, připjal si „brusli” prostě na záda a mohl jít. Vynález byl prakticky vyzkoušen, a šlo to dobře. Ovšem zkouška byla provedena na druhé ruské posici, na frontu se však nikdo s tímto zařízením neodvážil, ne proto, že by to tam nešlo, ale že by s takovouto bruslí na zádech nikdo nebyl býval unikl, kdyby byl Rakušáky překvapen.