Říkáme mu „starý první pluk“, kdykoliv o něm mluvíme. Ale někdy v hovoru jsme mu říkali „starý“, již v sedmnáctém roce, kdy pluku byly dva, tři roky. Ovšem, dva roky tehdy za války bylo pořádné stáří, protože tehdy každý den znamenal celý život a člověk v den, kdy nezemřel, jako by se znovu byl narodil. Ve válce se stárlo rychle a lidé, kteří po prvé opustili týl, byli nedorostlou mládeží. Tehdy jsme měli staré vojáky, kterým bylo dvaadvacet let, a mladé, kterým bylo přes čtyřicet, a proto jsme mohli míti v sedmnáctém roce starý pluk, který se narodil ve čtrnáctém. Kromě toho tenkráte dějiny kvapily. Vzpomeňte si dnes, jak události se hrnuly — alespoň tam u nás na východě — a zatočí se vám hlava. Snad celá staletí předtím se nežilo tak kvapně, jako těch několik válečných a revolučních letí. Za čtyři roky jsme doháněli celá staletí od pohřbené samostatnosti do znovu vzkříšené, a proto se nám mohl prapor z roku 1914 zdáti tak dávnou památkou, jako by byl rozvinut již v roce 1526.*) Byl jsi třebas notně otrlým člověkem, nebo jen nešťastně dokonalým skeptikem, nebo člověkem suchým, nechápavým k symbolům, anebo jen takovým, že ti chyběl všechen smysl pro vnějšnosti a hlavně pro vojenské obřadnosti — jakmile se starý prapor rozvinul, začal jsi, pochybovač nepochybovač, podléhati jeho kouzlu. Jaké to byly krásné chvíle, když celý pluk za časného, chladného jitra stál na kraji vesnice připraven k odchodu a za pozorného ticha byl k němu vynášen prapor! Vlála z něho čtyři století dějin, čtyři století bolesti, víry, touhy a nadějí, před nimiž každý z nás byl maličký, skromňoučký a nedospělý. A proto tříletý prapor a pluk se mohly zdáti tak starými. A konečně jsme byli tehdy (velká většina československých vojáků) věkem mladí, kdy člověk slovem „starý“ označuje něco důvěryhodného a milého. Opravdu, jak jsme byli tehdy všichni mladí. Teprve dnes si to dobře uvědomuji. Málokomu bylo přes třicet, a proto důstojníkům třicátníkům se již říkalo „starý“. V pluku byl „starý“ Havel, Vavroch byl již „starý pán“ a svěží Voženílek „pan starý“. Dobrovolci říkali každému třicetiletému bratrovi „táto“, já říkal dobrému bratru Vocelovi, který se staral o mé vezdejší blaho „tatíku“, ač by se poděkoval za syna v mém věku, a „pan Kódl“ měl u pluku půl tuctu „synů“, kterým bylo něco přes dvacet, a pro které sháněl, co se dalo. Jemu bylo ke čtyřiceti. Avšak ti „staří“ se od mladých ničím nelišili, byli stejně mladí v boji jako v tiskařině. Nejstarší československý dobrovolec, sedmdesátiletý bratr Heyduk, praporečník prvního pluku, statečně nesl těžký plukovní prapor hrůzu verst, neodkládaje ho z ruky, a když jednou v osmnáctém roce, když sešel sníh mezi kolejemi, uspořádali hoši v Inžavině pro ukrácení chvíle „indiánský tábor“, mohli jste vidět rozpustilé Indiány, kterým již vousy kvetly do stříbrná. Nic naplat, všichni starší přes třicet musili mezi mládeží ztratit aspoň jeden křížek. Proto také jsme mohli míti dvacetileté velitele rot, ne o mnoho starší plukovníky a třicetileté generály. Byli jsme mladické, junácké vojsko! Jednou, již v Praze, jsem vyprávěl, jak jsme tam v Rusku žili a jak jsme se dovedli zařídit. A tu můj posluchač mi řekl: „To je jako ve Vernově knize Dva roky prázdnin.“ Opravdu, bylo to tak. Kluci dokáží všechno. A my také jsme dovedli jako na pustém ostrově z ničeho vydupati divadlo, denní noviny, poštu a takové věci, ale hlavně jsme dovedli všechno vytvořiti lehce jako ve hře: Představte si, co to dá doma práce, než se zařídí i nejprimitivnější divadélko. A v Titkově na Ukrajině jsme k tomu potřebovali půl sýpky, trochu chvojí, hodně rákosí a tenkých břízek, balicí papír, několik lamp a mnoho fantasie u diváků. Nebo takový pancéřový vlak! Zde bychom potřebovali nejméně Vítkovické závody k jeho sestrojení. V Sibiři se shledalo půl tuctu uhelných vagonů, které se podobají velkým železným vanám na kolech, a desítka kulometů, jedno dělo na platformu a k tomu mnoho fantastické víry, že nám náš pancíř žádná kulka neprorazí. Ovšem, když prorazila, začali jsme pancíře zdokonalovat pískem a pražci, až byly opravdu bezpečné. Ale základem všeho našeho jednání byla lehkost, s jakou jsme začali vždy uskutečňovat své myšlenky, a ta chlapecká jistota, s jakou jsme na vše chodili. A ovšem i ta chlapecká víra, s jakou jsme věřili ve zdar. Však jsme tím chlapeckým, před nemožnostmi se nezastavujícím nadšením, junáckou udatností a mladickou svižností a bystrostí, a skoro klukovskou strategií vyhráli Zborov a prosekali si cestu Asií, To neznamená podcenění naších výkonů, To pouze značí, že nebyli jsme školenými bojovníky, ale že jsme byli řízení bojovnými pudy, které v Člověku dřímou a v chlapecké hře se projevují, a přirozeným geniem, který se probouzí, vede a zachraňuje, kde by všecky rozumové lidské síly nebyly nic platný. Kdykoliv si vzpomenu na svůj vlastní život v pluku, zda se mi, jako bych v něm prožil nějak opožděná chlapecká léta, Vím dnes, jak jsem se tehdy měnil, jak jsem se znovu vychovával ve svých vztazích k lidem, učil se jinýma očima dívat se na svět, jak jsem nalézal nové svazky a přátelství, hluboká a oddaná, jaká vznikají jindy mezi dvanáctým a šestnáctým rokem, a vůbec jak jsem procítil hromadu dosud neprožitých citů. Vzpomínám i u ostatních, jak jejich jednání bylo řízeno většinou citem a jejích city jak byly srdečně čisté, přímočaré, a že byly stejně tak jednoduché a nevytáčivé, když šlo o to, nastavili někomu nohu. Uměli jsme stejně býti krutými jako dobrodušnými a naše krutost byla jen taková uličnická surovost, A jak jsme dovedli oddaně milovat! Naše láska k vlastí neměla v sobě nic vymluveného, ale byla chlapeckou láskou k tomu nejkrásnějšímu na světě, k mamince. Všecko v nás bylo tak mladé, tak mladé! Vzpomínka na tohle mládí se v nás ozývá, když svůj pluk nazýváme „starým“ plukem, Inu, byl naším tátou, rodným domem, naší pevností, zkrátka vším, a ten přívlastek „starý“ to hned každému naznačí. Bylo v tom poměru nás k pluku něco takového patriarchálního, Cítili jsme „svůj pluk“ jako něco živého nad sebou. Když jsme si o něčem řekli, že čest pluku vyžaduje toho či onoho, tedy jsme poslechli dokonaleji, než po nejdůraznějším příkazu. Pro čest pluku se „vytahovali“ muzikanti, herci, tělocvikáři, ba i v boji snaha o vítězství nebyla daleka řevnivostí, abychom nepozbyli bojovnického primátu mezí československými pluky. Tím se dostalo i všemu našemu jednání pevné páteře, jakéhosi stanoviska hezky vysoko nad vzruchem dne. *) Kdy dosedl na Český trůn první Habsburk — Ferdinand I.