Vánoční svátky jsou doba radosti. Zvlášť pro vás, mile děti. Je stromeček se svíčkami, jsou dárky, mlsy a každý jest jaksi hodnější a usmívá se. Nebylo však tomu tak za velké světové vojny. Vojáci hlídali v zákopech a naši legionáři v Rusku hlídali s nimi a vzpomínali na domov; ti mladí na tatíčka, na mamičku, na bratry a sestry, ti staří na ženu, na své děti a všichni na svou ubohou vlast, za jejíž samostatnost bojovali. To znali a cítili i ruští Čechoslováci, kteří nemuseli na vojnu. Proto si umínili, že svým legionářům pošlou do zákopů na vánoce dárky, aby se jim tak mnoho nestýskalo. Měly to býti dárky praktické, jichž voják nejvíce potřebuje, ale těžko shání. Mezi nimi byly — nu, co myslíte? I vy s tím mamičku často obtěžujete. Víte již? Nit s jehlou a knoflíky to jsou! Stalo se to ve staroslavném městě Kyjevě, na ukrajinské Rusi, před vánocemi r. 1916. Bylo rozhodnuto, že se nekoupí cívky nití, nýbrž že se budou navíjeti klubíčka, aby se ušetřily peníze, kterých se použije k nakoupení dárků dalších, určených hlavně pro žaludky. Proto předvánoční doba onoho roku se vyznačovala v českých rodinách kijevských hlavně navíjením nití na papírové cívky, neboli namotáváním. Zamotaná předena rozmotávaly pilné ruce dobrovolnic a mnohý neobratný pomahač motal se mezi židlemi, na jejichž opěradlech byla přadena a navinul místo cívky nití dokonalou motanici. Bylo zapotřebí navinouti tenkrát na dva tisíce pět set klubíček nití. Nejobratnější pracovník navinul 24 klubíčka za hodinu. Vypočítejte si, jak dlouho by tento navíječ musel pracovati, aby byl za tří týdny hotov. Leč vraťme se k motání, od něhož mne palec levé ruky bolel několik dní. Přišel jsem na návštěvu do jedné české domácnosti v Kyjevě. Již v předsíni přivítala mne domácí slečna: »Pojďte, pojďte, pomůžete nám motati, motáme tu všichni.« Napolo vysvlečen z pláště podíval jsem se, zajisté velmi podezřívavě na slečnu, pak změřil vzdálenost mezi dveřmi a sebou; leč postihla asi mé zaječí úmysly a proto si pospíšila s vysvětlením: »Na frontě máme tolik a tolik tisíc dobrovolníků, jimž se trhají knoflíky a nemají je čím přišiti. Proto jim s jinými vánočními dárky pošleme také každému klubíčko nití s jehlou. Ale jelikož cívky s nitmi jsou drahé, koupili jsme předena a z nich navíjíme klubka.« To mne velice překvapilo; svlékl jsem plášť a vešel za slečnou do pokoje. Udiven nezvyklou podívanou, zapomněl jsem dokonce pozdraviti. Asi deset lidiček, mužských, ženských i dětí, motalo se mezi židlemi, postavenými opěradly k sobě, opisují rukou kouzelné kruhy, při tom mumlají jakási slova, načež oběma rukama točí před sebou mlýnek a vše se opakuje znovu a neustále, až z toho motání se motá hlava. U stolu jednou rukou kdosi drží před očima kouličku a druhou rukou jako by ji solil. Jen dvě děcka na zemi si pěkně hrají, rozstřihujíce a skládajíce si papírky. Najednou mne zpozorují. Všichni se smějí a volají jeden přes druhého: »To koukáte, co? — Dobře, že jdete pomáhat. — Jak se vám to líbí?« Děti s jásotem přibíhají, že také pracují pro družiníky. Vzpamatoval jsem se. Obcházím pracovníky a pozdravuji se s nimi. Nyní teprve poznávám, že kouzelné pohyby jsou rozvíjení předena a navíjení klubíček, navlékání nití do jehel a skládání papírků na cívky. Jaká dělba práce. Taylor*) by měl radost. Je to dokonalejší než v Americe. Všichni se mi omlouvají, že mají plné ruce práce, že mi proto nemohou podat i ruku. Točí, točí, ukazujíce mi bílé zoubky a zuby; ten mí podává loket, ten nastavuje tvář k polibku, ta či ona kývají hlavou, volajíce: »Nazdar!« Vtom výkřik, jako by někoho přejela tramvaj a vzápětí veliké haló. Pátrám co se stalo. Tam kdosi leze pod stolicemi a cosi hledá a bručí. »Vypadlo mu klubko, hledá je,« vysvětluje mí sousedka. »Ale proč se mu tak smějete?« »To máte tak; pro toto motání čí navíjení klubek založili jsme u nás spolek motáků, aby to bylo zábavnější. Slečna Anička je předsedkyní motáků, protože to byla její myšlenka, aby se koupila předena a aby se navíjela klubíčka. Nyní se jedná o další hodnosti a právě jsou závody, kdo bude vrchním čí hlavním motákem. Vážnými soupeři jsou naše paní domácí a slečna Mařenka, neboť první dáma navila dosud 24 a druhá 23 klubíčka za hodinu.« Ze země se zvedá bratr Horák, oprašuje si kolena a vzdychá: »Člověče, to je dřina, stokrát lepší je to na frontě.« »Snad také nezávodíš o hodnost vrchního motáka?« škádlím jeho mužskou důstojnost. »Jen nevykládej a dej se do toho; uvidíme, nač ty se zmůžeš,« odpověděl mi úsečně. »Výborně, pomohu vám, aby to bylo dříve hotovo, ale připomínám, že o titul vrchního motáka nezávodím,« zvolal jsem nadšeně, »ale déle tu nebudu, než hodinku.« »Ne, to nejde,« křičí jeden přes druhého, »musíte navinouti jedno celé předeno čili 24 klubíček.« Kdosi již přitáhl odkudsi dvě židle (teta z kuchyně hubovala), vkládá mi do rukou papírek a »konec« předena. Marně jsem reptal cosi o násilí, o omezování svobody, darmo jsem se vymlouval na jinou, důležitější práci, na kancelář atd. »Však vám práce neuteče, a když se odvoláte, že jste u nás motal, nikdo vám nic neřekne,« volají všichni se smíchem a děti jásají, že budu také motákem. Byl jsem z toho všeho dokonalý moták, přes to však motal jsem celé tři hodiny. Ve všeobecném veselí zapomněl jsem na spěch a ke konci se mi toto motání tak zalíbilo, že jsem slíbil opětovnou návštěvu. Hle, nové dýchánky a jak užitečné! S počátku mi velice často vypadávala klubíčka, takže několikráte jsem bručel pod stolem nebo pod židlemi za všeobecného smíchu; často jsem ztrácel »začátky«, často jsem se rděl, když děti křičely, že motám pomalu. Ale potom, když vzali z knihovny Jiráskovo »Bratrstvo« a čtli střídavě kapitolu za kapitolou, zapomněl jsem na všecko a zapsal se za člena spolku motáků. Můžeme motati celou zimu do zásoby pro příští vánoce, neboť niti na frontě jsou vždy potřebné. Pak jsem odešel. Palec sice bolel, leč nesmí se o tom mluviti; každý přece musí něco vytrpěti pro vlast. Téhož dne odpoledne šel jsem za jakousi svazovou záležitostí do jiné rodiny, netuše nic zlého. Leč běda, třikrát běda! Cožpak se celá kijevská česká kolonie zbláznila? Cožpak jsou všichni motáci? Jak jsem otevřel dveře, již jsem chtěl »vzíti roha«. Neboť přivítání bylo totéž, jako dopoledne u Škvorů: »Jdete nám pomáhati? Pojďte, pojďte!« Hned začali vysvětlovati, že na frontě máme tolik a tolik tisíc dobrovolníků, kterým… »…se trhají knoflíky, vím to, vím,« zarazil jsem proud jejich výmluvnosti mávnutím ruky a dodal jsem, že jsem již dopoledne motal a Škvorů. »Tím lépe, to nám tedy také musíte pomáhati a při tom nám povíte, co je nového,« volal na mne kdekdo. Marné bylo opět všechno vymlouvání na spěch, marné dokazování, že jsem se již dost namotal; musel jsem jim pomáhati. Ale jak! Neměli již židlí, tedy mi jedno předeno navlékli na ruce, přidali mi hezkou černookou slečinku, aby mi nebylo smutno, a tak jsem se oháněl, pro zábavu všem, celou hodinu, až se poslední vlákno proměnilo v klubíčko. Šlo to rychle. Za to mne pochválili, že prý ještě nikdo neudržel předeno bez přestávky do úplného vymotáni. A to bylo předeno! Ale rukou jsem necítil. Pomyslil jsem si: »Dost jsi dnes pracoval, člověče, nebude tudíž hříchem, půjdeš-li se trochu osvěžili do divadla. Mám tam v orchestru známé a v meziaktí jsem je často navštěvoval. I dnes, jako obvykle, zadívám se do orchestru tam, kde stojí zlatá harfa, pozoruji, jak v jejich strunách se probírají jemné prsty naší virtuosky. Mám neobyčejně rád měkké tóny tohoto královského nástroje a jsem schopen zapomenouti na jeviště, na obecenstvo a jen loviti a opájeti se jeho andělskými tóny, unášejícími do krajů zapomenutí. Leč, co se to dnes děje? Jindy naše virtuoska seděla celé jednání u harfy, tu zahrála svou větu, tu čtla nějakou knihu. Dnes však několikrát za jednáni odešla, vracejíc se jen, aby přehrála svůj part. Co se to děje? Po prvním jednání nepodařilo se mi sejiti k přátelům v orchestru, jsem se s několika známými; ale po druhém jednání, při němž virtuoska opět tajemně mizela a znovu se vracela, podařilo se mi vklouznouti so mísnosti, kde umělci odpočívají. Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřil známou odstrašující skupinu židlí s předeny a několik pilných rukou, navíjejících místo odpočinku klubíčka. I sem tedy byla zavlečena nákaza motácká, i zavládla horečka motati, motati za každou cenu! »Vidíte, jak musíme pracovati, chceme-li býti včas hotovy,« odvětila mi naše virtuoska, když jsem si stěžoval, jak po odchodu od nich znovu jsem padl mezi motáky a že mne nyní z toho bolí palec i ruce, »Zvyknete si,« těšila mne, »jen propagujte náš spolek, získávejte členy-spolupracovníky, aby dárky byly včas odvedeny,« Tak se stalo, že klubíčka byla včas navinuta a dobrovolníci si mohli o vánocích přišiti všechny utrhané knoflíky. *) Slavný učenec anglický, jenž vytvořil nauku o dělbě práce.