Přišel do České družiny koncem záři 1914 s varšavskými dobrovolníky odkudsi z daleké Sibiře a byl zařaděn do 3. roty. Bylo ho hned všude plno a myslím, že byl nejdříve z našich dobrovolníků znám ve všech rotách. Všechno ho zajímalo, hlavně debaty a ty byly jeho náruživostí. Velký idealista, nesnesl, aby někdo pochyboval o úspěchu, nebo vyslovil obavy, anebo docela snad neschvaloval revoluční akce! Vypočítavost, vlažnost, polovičatost, to vše ho popouzelo a on, s čepicí na stranu, hlučně, nehledanými slovy a živou gestikulací s poskoky potíral svého odpůrce. Odtud ta přezdívka »Tonda-Rámus«. Sám se někdy dostával do rozporu revolucionáře s vojákem. Přísná vojenská kázeň se mu nikdy dost nezamlouvala, což často prozrazoval i jeho zevnějšek. Nakonec však i přes to všechno zvítězil v něm voják — bojovník za ideu. Pro jeho veselou, živou povahu, jeho nenáročný vstup do Družiny, kdy přispěchal sám, nikým nepohádán ze Sibiře, pro jeho nadšení k odboji, jeho hrdinnost a kamarádství měli jsme ho všichni rádi. Dobré nálady neztrácel ani v těžkých chvílích a byl často dobrou vzpruhou umdlévajícím. Vzpomínám jedné rozvědky, která výstižně charakterizuje jeho osobní vlastnosti. Bylo to koncem ledna 1915. Naše půlrota 3. roty byla pod vedením, »Güterkschopfa« (předívka znamenající dobrotisko) praporčíka O. Husáka ve Strusině u Tarnova přidělena 42. pěší divisi. V dohodě s velitelem divise pustili jsme šikovatele 28. pěšího pluku, Lehečku, nedávno před tím Rusy zajatého, zpět k pluku. Měl totiž pracovati k tomu, aby se 28. pluk vzdal. Propustili jsme Lehečku na tomtéž místě, kde byl zajat. Bylo to asi 13 kilometrů východně od Tarnova mezi posicemi u osamělé chaty, vzdálené asi 150 m od rakouských zákopů, táhnoucích se na hrázi za řekou Dunajcem. Z ruských zákopů na stráni nad Dunajcem bylo k chatě po strmé cestě dolů as 300 m. Umluvili jsme se s Lehečkou, že ho budeme i s osmadvacátníky Očekávati po tří noci v chatě a smluvili jsme si znamení střelbou. Mezi deseti dobrovolníky, kteří s praporčíkem O. Husákem na tom místě čekávali, nechyběl ovšem Tonda Novotný. Čekali jsme jen v noci, kdy jedině bylo možno provésti odvážný podnik, kdežto ve dne jsme byli v ruských zákopech. K obsazení chaty bylo třeba po každé velké opatrnosti, abychom nepadli do léčky a neupozornili na svou přítomnost protivníka, který byl odtud na doslech. Proto jsme se s počátku přiblížili k chatě jenom tři, kdežto ostatní zaujali vzadu za námi palebné postavení. Teprve, když jsme prohlédli chatu a rozestavili stráže, byla chata obsazena. Světnice v chatě skýtala obrázek hodný filmu. Okna byla pečlivě zastřena stanovými plátny a čím se ještě dalo a při matném světle malé svíčky seděli vojáci s puškou v ruce, kde kdo mohl: na lavici, na kamnech a na zemi. V koutě na posteli ležela žena v nejvyšším stavu těhotenství a vedle ní v kolébce asi roční dítě. Na posteli v druhém rohu leželo 17 leté slabomyslné děvče, které občas svými výroky vynutilo tlumený smích nejbližších. Když dítě znepokojováno hmyzem rušilo potřebné nám ticho, hlavně pro poslouchání smluvených znamení střelbou, nejblíže sedící voják kolébal. Střelba v tu dobu v noci skoro umlkala, přece však se ozval občas výstřel některého unuděného strážce, — Nechali jsme si v ruských zákopech jako spojku mladého, vytáhlého růžolícího dobrovolníka Golubirka. Říkali jsme mu veliké dítě. Měl mimo jiné upozorňovati na naši přítomnost před zákopy a brzdit zbytečnou střelbu. Ale »veliké dítě« byl pln bojechtivosti a proto si do tmy několikráte vystřelil. Mladí Tataři, kteří nedávno přišli do zákopů, přidali se k němu a za chvíli byl celý úsek s obou stran v ohni. I nám při tom vletěly do světnice stěnou od Dunajce asi čtyři střely, které narazily s pleskotem o protilehlou stěnu a spadly na zem. Když střelba polevila, zašel jsem ke strážím. Na cestě mne po prvé přilepil k zemi rakouský reflektor, který zjišťoval co se u Rusů děje. Jeho silné oranžové světlo ozařovalo volným postupem celou vysokou stráň se zasněženými stromy a křovinami, tvoříc obrázky tak skvostné, že jsem si jich ani ve své poloze na zemi nenechal ujiti. Všechno bylo v pořádku. Po chvíli byl jsem slabým ťukáním na okno vyvolán ven. Stál tam Tonda, opřen o pušku a povídá mi: »Dej tam jinýho« (na stráž), »já jsem raněnej«. Když jsem mu potom ve světnici ránu obvazoval, říkal stále, že to nic není, že je to jako když blecha štípne, ačkoliv měl díru stehnem vedle kosti skrz naskrz. Odmítal dokonce, když mu dva bratří chtěli pomoci do kopce k ruským zákopům. Ovšem marně. Když jsme se potom po 5 nocích horečného očekávání vraceli přes velitelství praporu do Strusiny domů, vypravoval nám velitel praporu s nadšením o Tondovi Novotném. Ruští nosiči raněných přinesli ho k chalupě praporního velitelství, kde měl čekati do rána na povoz. Poněvadž byl velký mráz, složili ho do světnice v rohu na slámu. Byl tam velitel praporu s celým svým velitelským aparátem pohromadě. Jako mnohým nižším ruským velitelům tak i tomuto byli jsme my Češi, neznámou veličinou, třebaže jsme se vždycky snažili informovati o naši činnosti ta velitelství, k nimž jsme na frontu přicházeli. Velitel praporu nabídl Tondovi čaj a vyptával se ho na nás, nemoha nijak pochopiti, kde vzal velitel divise tolik důvěry, aby dovolil lidem, kteří »sami svého cara zradili«, pustiti zpět v boji zajatého šikovatele. Byl spíše nakloněn míněni těch, kteří v každém granátu, který v tyto dny blízko dopadl, viděli výsledek zrádné informace propuštěného šikovatele. Raněný Tonda Novotný odpovídal ochotně na všecky dotazy a zasvěcoval je do naší historie. A když kreslil postupně křivdy, páchané na nás jednotlivými Habsburky, rozohnil se tak, že zapomněl před plukovníkem na svůj »nižnij čin« (nízkou hodnost), ba i na své zranění. Vyskočil se slámy a mocnými údery do stolu doprovázel své vývody a mával jen rukou, když jej napomínali, aby se šetřil. Měl úspěch dokonalý, neboť tento prapor byl od té doby pro nás úplně získán, nehledě k tomu, že jsme se tehdy ani Lehečky, ani osmadvacátníků nedočkali Později jsme se ovšem dověděli že 28. pluk byl dříve než se Lehečka vrátil, přemístěn na jiný úsek fronty. Zaseté símě však dalo později jinde svou žeň.