Přečtěte si o aktuální činnosti našeho spolku nebo výsledky naší badatelské činnosti.
Naleznete tady také různé další zajímavosti, na které jsme narazili a chceme se o ně podělit.
Pro vyhledání pro Vás nejvhodnějších textů využijte vyhledávací pole.
Už desátý řečník promluvil svou delší nesouvislou řeč, ale miting nebral konce. A o volbách komitétu, které vlastně byly „denním pořádkem“, nebylo ani potuchy. Vojáci Tambovského pluku již počínali klímati. Jiní hráli očko, přičemž sázku tvořily pláště, blůzy, boty. Ať se prohrály! Co na tom? Je sobota a „kaptěnárnus“ musí dát nové. A nedali, pak budiž proklet! Stane se zrádcem osvobozeného vojáka a skončí tak, jako řada jiných.
Vždyť „starej stroj ruchnul“! Či snad neřekl Kerenský: „dělej co chceš, vem kde a co chceš, nikdo nemá práva něco říkat!?“
Konečně se vymluvili „kak sleduje!“ a přikročeno k volbám.
„Továryši!“ volá předseda mitingu k masse v šestroj šineli. „Třeba zvoliti dvanáct lidí, jako komitét pluku. „Proč dvanáct?“ vo...
Vzpomínka na 22.březen 1917, vyhrabaná ze starých papírů.
Naše 6. rota stála tehdy na Stochodě, proti vsi Borovnu… bylo to 22.března — téměř na úsvitě, vylétli jsme přímo ze svých míst. Co to je? Ohlušující výbuch, zdá se, zrovna u nás… okénka ještě drnčí… Vyhlédneme ven: opravdu, několik kroků od naší „vily“ zeje hluboká jáma, rozštěpená sosna smutně ševelí svou oholenou korunou. A za první ránou následuje druhá, třetí, na vše strany… to Němci střílejí; ale proč právě na nás? Vždyť se zdálo, že o nás vůbec nevědí; pravda, kousek za námi, přes jezírko, stojí polní baterie, ale ta byla také dobře ukryta poslední dny jen řídko střílela… Brzy ale slyšíme odkudsi zprava, zdaleka, ohlušující dunění, rachot, jakoby tam pracoval nějaký vulkán...
Pondělek 23. 11. 1914 umožnil mně před večerem v dědince Myšcové, nedaleko Dukly v Haliči šťastný přechod na „druhý břeh“, k Rusům. K deváté hodině večer stáli jsme už v malém hloučku na široké silnici ze Žmygrodu do Dukly. Jako důstojníka mne pozvali do osamělé chalupy u silnice. Téměř čtvrtinu jizby vpravo od vchodu zaujímala veliká pec, na níž trůnila majitelka domku, skutečná ježibaba, pozorující svýma pichlavýma očima každý pohyb přítomných vojáků.
Zatím se však nahromadil před chalupou celý transport zajatců. Naším společným cílem byla té noci Dukla. Vyrazili jsme tam po půlnoci. Vpředu několik důstojníků, za námi mužstvo. Silný ...
Který pak Čech by neměl hudbu rád?“ Tak zpívá žalářník Beneš v opeře „Dalibor“ od našeho drahého Bedřicha Smetany, a jat soucitem opatří vězněnému odbojnému rytíři Daliboru housle, aby si hrou zjasnil temno svého žaláře.
A také každý Čech, který upadl do ruského zajetí, hleděl si zpříjemniti dlouhé a smutně plynoucí chvíle nějakou tou muzikou. Bud si prozpěvoval sám nějakou písničku nebo — kde jich bylo více pohromadě — zpívalo se sborem. Zpívalo se ovšem zpaměti, tak jak si to chlapci pamatovali ze Školy nebo ze zpěváckých kroužků. Kdo byl muzikant, ten si snažil zaopatřiti nějaké housličky. Někdo si je dokonce pracně vydlabal a slepil sám. Čipernému chlapci stačilo třeba prkénko od bedýnky. Basu nahradila noha od židle — a už se hrá...
Rytíři, světci, králové, vojevůdcové ztělesňovali hrdiny starých dob, nová doba připojila k nim ty, kteří povznesli duševní svobodu svých národů.
A kdo se zamyslí nad tím, kolik neznámých položilo své životy, dalo své myšlenky, roznítilo svou obětavost, aby zazářilo jedno veliké jméno? Slavný člověk není nikdy hrdinou sám o sobě. Je spíše nejvyšším bodem společného úsilí a nebýti toho, nebyl by dosáhl své výše.
Nejskvělejší vlastnosti se ztrácejí jako v hlubinách, nenacházejí-li ozvuku, nemají-li spojitosti se silou neznámých rukou a hlav.
Jen ze společných sil vůdce a prostých vojínů vyrůstají slavné činy — tak vyrostl i náš odboj za osvobození — vyrostli naši hrdinové neznámých jmen, vroucího nadšení — velké lásky, jedinečné ob...
28. a 29. říjen, dny naší národní revoluce.
Není snad příkladu v dějinách, aby byl národ vyhrál svobodu s tak nedostatečně připravenou revoluci po stránce technické, jako tomu bylo za slavného našeho převratu v roce 1918. Nebyla to ovšem pouze separátní akce našeho národa, která v předválečných dobách byly by bývala velmi snadno potlačeným šílenstvím, nýbrž využití historického okamžiku, který čas od času koriguje se vzácnou logikou chyby staletí, národy i vládnoucími jedinci natropené.
Pro náš národ, pro naši zralost k revoluci, ke svobodě, bylo přímo příznačno, že netoliko většina vůdců, ale i široké vrstvy lidové věděly, že hodina vypuknutí světové války je hodinou rozhodování o bytí či nebytí národa. Revoluce při mobilisaci roku ...