Přečtěte si o aktuální činnosti našeho spolku nebo výsledky naší badatelské činnosti.
Naleznete tady také různé další zajímavosti, na které jsme narazili a chceme se o ně podělit.
Pro vyhledání pro Vás nejvhodnějších textů využijte vyhledávací pole.
V roce 1914 vypukla světová válka. Češi a Slováci, usazeni před válkou v Rusku, počali se svolením tehdejší ruské vlády organizovati vlastní vojsko a utvořili tak Českou družinu.
V den našeho národního světce, sv. Václava, 28. září 1914 složili tito dobrovolníci slavnostní přísahu na svůj vlastní vojenský prapor. Byla to pro nás slavná chvíle, když jsme shlédli a mohli po třech stech letech políbiti náš první vojenský prapor.
Do České družiny vstoupili většinou mladí hoši všech možných povolání, kteří se sjeli do staroslavného Kyjeva ze všech koutů velikého Ruska. Neznali se do té chvíle, a teď pojilo je ohromné bratrství, neboť byli syny jednoho národa a pojila je jedna vůdčí myšlenka, pomoci ujařmené vlasti.
Bohatí nadšením, ale c...
Mladý, zdravý, hranatý hoch, mohutných svalů a síly. Přišel k šesté rotě ze sedmé roty a stal se velitelem 2. čety. Na podzim 1916 vytáhli jsme z Okonska do Haliče. Na našich cestách opatřil si bratr Otta (tenkrát praporčík) na kterémsi nádraží těžká, železná kola železničního vozíku, upevněná na masivní ose. Tato kola sloužila mu za činky, které hravě zvedal do výše, ač my ostatní jsme sotva kola zvedli píď od země. když jsme se stěhovali z jednoho místa na nové stanoviště (nepamatuji dnes již na jména), naložit praporčík Otta svoje „činky“ na rotnou povozku mezi pytle chleba, koše bramborů, střeliva a jiných věcí. Po blátivých haličských silnicích těžce jsme projížděli za rotou, která za veselého zpěvu kráčela stranou silnice, kde by...
28. a 29. říjen, dny naší národní revoluce.
Není snad příkladu v dějinách, aby byl národ vyhrál svobodu s tak nedostatečně připravenou revoluci po stránce technické, jako tomu bylo za slavného našeho převratu v roce 1918. Nebyla to ovšem pouze separátní akce našeho národa, která v předválečných dobách byly by bývala velmi snadno potlačeným šílenstvím, nýbrž využití historického okamžiku, který čas od času koriguje se vzácnou logikou chyby staletí, národy i vládnoucími jedinci natropené.
Pro náš národ, pro naši zralost k revoluci, ke svobodě, bylo přímo příznačno, že netoliko většina vůdců, ale i široké vrstvy lidové věděly, že hodina vypuknutí světové války je hodinou rozhodování o bytí či nebytí národa. Revoluce při mobilisaci roku ...
Velitel kyjevské garnisony, generál von Meder, byl znám jako »ras« nejen na zemljáčky, ale i na gospoda oficeri. Osobně proháněl provinilce po Kyjevě a vodil je na kreposť (pevnost), kde je pozavírával často na celé týdny. Jednou vydal rozkaz, že důstojníci nesmějí ani v sebe větším marastu nosit kaloše (gumáky). Praporščík Podmol, který přijel do Kyjeva na dovolenou, vystoupiv z vlaku, zašel do nejbližšího obchodu, koupil si za tři rublíky kaloše, oblékl je na své vyleštěné sapožky (holínky) a odebral se přímo na Kreščatik, aby pogulal němnožko a prohlédl báryšni. »Práporščík... Práporščík... iditě — ka suda!« ozvalo se v krátku za ním. Obrátil se Podmol a viděl generála. Byl to hrozný von Meder. »Sejměte ty galoše, vezměte je do ruky...
Už desátý řečník promluvil svou delší nesouvislou řeč, ale miting nebral konce. A o volbách komitétu, které vlastně byly „denním pořádkem“, nebylo ani potuchy. Vojáci Tambovského pluku již počínali klímati. Jiní hráli očko, přičemž sázku tvořily pláště, blůzy, boty. Ať se prohrály! Co na tom? Je sobota a „kaptěnárnus“ musí dát nové. A nedali, pak budiž proklet! Stane se zrádcem osvobozeného vojáka a skončí tak, jako řada jiných.
Vždyť „starej stroj ruchnul“! Či snad neřekl Kerenský: „dělej co chceš, vem kde a co chceš, nikdo nemá práva něco říkat!?“
Konečně se vymluvili „kak sleduje!“ a přikročeno k volbám.
„Továryši!“ volá předseda mitingu k masse v šestroj šineli. „Třeba zvoliti dvanáct lidí, jako komitét pluku. „Proč dvanáct?“ vo...
Že se naši Jiskráci těšili veliké pozornosti ruských dam všech věků, je známo. Vždyť jejich červené rajtky se stříbrnými lampasy byly pravými magnety na ženské oči. A pak! Co Jiskrák, to krasavec. U nich nejvíce se osvědčilo ruské pořekadlo, že „krasavec slouží kavalerii a chytrý v artilerii, pijan na flotě a mužík v pěchotě“.
A Jiskráci to uměli. Sotva někde zastavili, hned nasadili čisté štětky do svých poděbradek, oblékli „správné sukno“ a „dělali dojem“ na nádraží nebo na korse.
Avšak ne všichni. Byli i takoví, kteří říkali, že mají kolem srdce „ocelovou kůru“ a nereagovali ani na sebe zřetelnější pohledy láskychtivých dcerušek ruských „plukovníků“. V takových momentech se leccos přihodilo. Jednomu z těchto „okůrovaných“ stal se ...
Když náš prapor ochraňoval magistrálu v úseku Sujeticha—Tajšet—Ablepicho, přišel pan Kódl k nám do Tajšetu. Samozřejmě "Este" s ním. Situace naše v Tajšetě nebyla právě skvělá. Srážky vlaků byly na denním pořádku v týdnu 6 až 7. Povstalci denně napadali menší stanice, rozebírali trať, posílali proklamace a častěji odvážili se iútočiti na naše stráže. V druhé polovici dubna 1919 jejich činnost poněkud polevila, protože sníh již nebyl tak vhodný pro lyže, na kterých při pronásledování nám rychle ujížděli.
Přestávky použili k doplnění bojových prostředků, k provedení mobilisace, rekvisici zbraní a obilí. Po 300—400 seskupili se do vesnic Birjusy, Kontorky, Kučerova a Novo Zajimskoje, kde byl jejich hlavní štáb s velitelem Bičem, zvaným T...
Vzpomínka na 22.březen 1917, vyhrabaná ze starých papírů.
Naše 6. rota stála tehdy na Stochodě, proti vsi Borovnu… bylo to 22.března — téměř na úsvitě, vylétli jsme přímo ze svých míst. Co to je? Ohlušující výbuch, zdá se, zrovna u nás… okénka ještě drnčí… Vyhlédneme ven: opravdu, několik kroků od naší „vily“ zeje hluboká jáma, rozštěpená sosna smutně ševelí svou oholenou korunou. A za první ránou následuje druhá, třetí, na vše strany… to Němci střílejí; ale proč právě na nás? Vždyť se zdálo, že o nás vůbec nevědí; pravda, kousek za námi, přes jezírko, stojí polní baterie, ale ta byla také dobře ukryta poslední dny jen řídko střílela… Brzy ale slyšíme odkudsi zprava, zdaleka, ohlušující dunění, rachot, jakoby tam pracoval nějaký vulkán...
Říkáme mu „starý první pluk“, kdykoliv o něm mluvíme. Ale někdy v hovoru jsme mu říkali „starý“, již v sedmnáctém roce, kdy pluku byly dva, tři roky.
Ovšem, dva roky tehdy za války bylo pořádné stáří, protože tehdy každý den znamenal celý život a člověk v den, kdy nezemřel, jako by se znovu byl narodil. Ve válce se stárlo rychle a lidé, kteří po prvé opustili týl, byli nedorostlou mládeží. Tehdy jsme měli staré vojáky, kterým bylo dvaadvacet let, a mladé, kterým bylo přes čtyřicet, a proto jsme mohli míti v sedmnáctém roce starý pluk, který se narodil ve čtrnáctém.
Kromě toho tenkráte dějiny kvapily. Vzpomeňte si dnes, jak události se hrnuly — alespoň tam u nás na východě — a zatočí se vám hlava. Snad celá staletí předtím se nežilo t...
Pondělek 23. 11. 1914 umožnil mně před večerem v dědince Myšcové, nedaleko Dukly v Haliči šťastný přechod na „druhý břeh“, k Rusům. K deváté hodině večer stáli jsme už v malém hloučku na široké silnici ze Žmygrodu do Dukly. Jako důstojníka mne pozvali do osamělé chalupy u silnice. Téměř čtvrtinu jizby vpravo od vchodu zaujímala veliká pec, na níž trůnila majitelka domku, skutečná ježibaba, pozorující svýma pichlavýma očima každý pohyb přítomných vojáků.
Zatím se však nahromadil před chalupou celý transport zajatců. Naším společným cílem byla té noci Dukla. Vyrazili jsme tam po půlnoci. Vpředu několik důstojníků, za námi mužstvo. Silný ...