Přečtěte si o aktuální činnosti našeho spolku nebo výsledky naší badatelské činnosti.
Naleznete tady také různé další zajímavosti, na které jsme narazili a chceme se o ně podělit.
Pro vyhledání pro Vás nejvhodnějších textů využijte vyhledávací pole.
Rytíři, světci, králové, vojevůdcové ztělesňovali hrdiny starých dob, nová doba připojila k nim ty, kteří povznesli duševní svobodu svých národů.
A kdo se zamyslí nad tím, kolik neznámých položilo své životy, dalo své myšlenky, roznítilo svou obětavost, aby zazářilo jedno veliké jméno? Slavný člověk není nikdy hrdinou sám o sobě. Je spíše nejvyšším bodem společného úsilí a nebýti toho, nebyl by dosáhl své výše.
Nejskvělejší vlastnosti se ztrácejí jako v hlubinách, nenacházejí-li ozvuku, nemají-li spojitosti se silou neznámých rukou a hlav.
Jen ze společných sil vůdce a prostých vojínů vyrůstají slavné činy — tak vyrostl i náš odboj za osvobození — vyrostli naši hrdinové neznámých jmen, vroucího nadšení — velké lásky, jedinečné ob...
Pondělek 23. 11. 1914 umožnil mně před večerem v dědince Myšcové, nedaleko Dukly v Haliči šťastný přechod na „druhý břeh“, k Rusům. K deváté hodině večer stáli jsme už v malém hloučku na široké silnici ze Žmygrodu do Dukly. Jako důstojníka mne pozvali do osamělé chalupy u silnice. Téměř čtvrtinu jizby vpravo od vchodu zaujímala veliká pec, na níž trůnila majitelka domku, skutečná ježibaba, pozorující svýma pichlavýma očima každý pohyb přítomných vojáků.
Zatím se však nahromadil před chalupou celý transport zajatců. Naším společným cílem byla té noci Dukla. Vyrazili jsme tam po půlnoci. Vpředu několik důstojníků, za námi mužstvo. Silný ...
Který pak Čech by neměl hudbu rád?“ Tak zpívá žalářník Beneš v opeře „Dalibor“ od našeho drahého Bedřicha Smetany, a jat soucitem opatří vězněnému odbojnému rytíři Daliboru housle, aby si hrou zjasnil temno svého žaláře.
A také každý Čech, který upadl do ruského zajetí, hleděl si zpříjemniti dlouhé a smutně plynoucí chvíle nějakou tou muzikou. Bud si prozpěvoval sám nějakou písničku nebo — kde jich bylo více pohromadě — zpívalo se sborem. Zpívalo se ovšem zpaměti, tak jak si to chlapci pamatovali ze Školy nebo ze zpěváckých kroužků. Kdo byl muzikant, ten si snažil zaopatřiti nějaké housličky. Někdo si je dokonce pracně vydlabal a slepil sám. Čipernému chlapci stačilo třeba prkénko od bedýnky. Basu nahradila noha od židle — a už se hrá...
Velitel kyjevské garnisony, generál von Meder, byl znám jako »ras« nejen na zemljáčky, ale i na gospoda oficeri. Osobně proháněl provinilce po Kyjevě a vodil je na kreposť (pevnost), kde je pozavírával často na celé týdny. Jednou vydal rozkaz, že důstojníci nesmějí ani v sebe větším marastu nosit kaloše (gumáky). Praporščík Podmol, který přijel do Kyjeva na dovolenou, vystoupiv z vlaku, zašel do nejbližšího obchodu, koupil si za tři rublíky kaloše, oblékl je na své vyleštěné sapožky (holínky) a odebral se přímo na Kreščatik, aby pogulal němnožko a prohlédl báryšni. »Práporščík... Práporščík... iditě — ka suda!« ozvalo se v krátku za ním. Obrátil se Podmol a viděl generála. Byl to hrozný von Meder. »Sejměte ty galoše, vezměte je do ruky...
Už desátý řečník promluvil svou delší nesouvislou řeč, ale miting nebral konce. A o volbách komitétu, které vlastně byly „denním pořádkem“, nebylo ani potuchy. Vojáci Tambovského pluku již počínali klímati. Jiní hráli očko, přičemž sázku tvořily pláště, blůzy, boty. Ať se prohrály! Co na tom? Je sobota a „kaptěnárnus“ musí dát nové. A nedali, pak budiž proklet! Stane se zrádcem osvobozeného vojáka a skončí tak, jako řada jiných.
Vždyť „starej stroj ruchnul“! Či snad neřekl Kerenský: „dělej co chceš, vem kde a co chceš, nikdo nemá práva něco říkat!?“
Konečně se vymluvili „kak sleduje!“ a přikročeno k volbám.
„Továryši!“ volá předseda mitingu k masse v šestroj šineli. „Třeba zvoliti dvanáct lidí, jako komitét pluku. „Proč dvanáct?“ vo...
Vzpomínka na 22.březen 1917, vyhrabaná ze starých papírů.
Naše 6. rota stála tehdy na Stochodě, proti vsi Borovnu… bylo to 22.března — téměř na úsvitě, vylétli jsme přímo ze svých míst. Co to je? Ohlušující výbuch, zdá se, zrovna u nás… okénka ještě drnčí… Vyhlédneme ven: opravdu, několik kroků od naší „vily“ zeje hluboká jáma, rozštěpená sosna smutně ševelí svou oholenou korunou. A za první ránou následuje druhá, třetí, na vše strany… to Němci střílejí; ale proč právě na nás? Vždyť se zdálo, že o nás vůbec nevědí; pravda, kousek za námi, přes jezírko, stojí polní baterie, ale ta byla také dobře ukryta poslední dny jen řídko střílela… Brzy ale slyšíme odkudsi zprava, zdaleka, ohlušující dunění, rachot, jakoby tam pracoval nějaký vulkán...
V roce 1914 vypukla světová válka. Češi a Slováci, usazeni před válkou v Rusku, počali se svolením tehdejší ruské vlády organizovati vlastní vojsko a utvořili tak Českou družinu.
V den našeho národního světce, sv. Václava, 28. září 1914 složili tito dobrovolníci slavnostní přísahu na svůj vlastní vojenský prapor. Byla to pro nás slavná chvíle, když jsme shlédli a mohli po třech stech letech políbiti náš první vojenský prapor.
Do České družiny vstoupili většinou mladí hoši všech možných povolání, kteří se sjeli do staroslavného Kyjeva ze všech koutů velikého Ruska. Neznali se do té chvíle, a teď pojilo je ohromné bratrství, neboť byli syny jednoho národa a pojila je jedna vůdčí myšlenka, pomoci ujařmené vlasti.
Bohatí nadšením, ale c...
Mladý, zdravý, hranatý hoch, mohutných svalů a síly. Přišel k šesté rotě ze sedmé roty a stal se velitelem 2. čety. Na podzim 1916 vytáhli jsme z Okonska do Haliče. Na našich cestách opatřil si bratr Otta (tenkrát praporčík) na kterémsi nádraží těžká, železná kola železničního vozíku, upevněná na masivní ose. Tato kola sloužila mu za činky, které hravě zvedal do výše, ač my ostatní jsme sotva kola zvedli píď od země. když jsme se stěhovali z jednoho místa na nové stanoviště (nepamatuji dnes již na jména), naložit praporčík Otta svoje „činky“ na rotnou povozku mezi pytle chleba, koše bramborů, střeliva a jiných věcí. Po blátivých haličských silnicích těžce jsme projížděli za rotou, která za veselého zpěvu kráčela stranou silnice, kde by...
Přišel do České družiny koncem záři 1914 s varšavskými dobrovolníky odkudsi z daleké Sibiře a byl zařaděn do 3. roty. Bylo ho hned všude plno a myslím, že byl nejdříve z našich dobrovolníků znám ve všech rotách. Všechno ho zajímalo, hlavně debaty a ty byly jeho náruživostí. Velký idealista, nesnesl, aby někdo pochyboval o úspěchu, nebo vyslovil obavy, anebo docela snad neschvaloval revoluční akce! Vypočítavost, vlažnost, polovičatost, to vše ho popouzelo a on, s čepicí na stranu, hlučně, nehledanými slovy a živou gestikulací s poskoky potíral svého odpůrce. Odtud ta přezdívka »Tonda-Rámus«.
Sám se někdy dostával do rozporu revolucionáře s vojákem. Přísná vojenská kázeň se mu nikdy dost nezamlouvala, což často prozrazoval i jeho zevněj...
Máme nyní možnost poznati jeden z válečných vynálezů Stanislava Čečka, ten, s kterým se vytasil v době, když jeho druzi ještě cvičili základní "prijomy s vintovkoj" (cviky s puškou) a lámali si hlavu na různými staťmi "strojevago", "polevago" a jiných "ustavov" (cvičebního, polního řádu).
Někteří starodružiníci uchovali v své paměti mimo jiné i tuto vzpomínku na Stanislava Čečka: Jednoho z rušných dní, které prožívali v Michajlovském monastýru, překvapil je dobrovolník Čeček prvním svým vynálezem. Stáli tehdy v hloučku na nádvoří kláštera, když tu z jedněch vrat vjíždí do dvora Čeček s malým železným trakařem, takovým, jakých se užívá k vožení pytlů a beden. Družiníci doléhají na Čečka, aby jim vysvětlil, k čemu přivezl tento vozík a ...