Přečtěte si o aktuální činnosti našeho spolku nebo výsledky naší badatelské činnosti.
Naleznete tady také různé další zajímavosti, na které jsme narazili a chceme se o ně podělit.
Pro vyhledání pro Vás nejvhodnějších textů využijte vyhledávací pole.
Když náš prapor ochraňoval magistrálu v úseku Sujeticha—Tajšet—Ablepicho, přišel pan Kódl k nám do Tajšetu. Samozřejmě "Este" s ním. Situace naše v Tajšetě nebyla právě skvělá. Srážky vlaků byly na denním pořádku v týdnu 6 až 7. Povstalci denně napadali menší stanice, rozebírali trať, posílali proklamace a častěji odvážili se iútočiti na naše stráže. V druhé polovici dubna 1919 jejich činnost poněkud polevila, protože sníh již nebyl tak vhodný pro lyže, na kterých při pronásledování nám rychle ujížděli.
Přestávky použili k doplnění bojových prostředků, k provedení mobilisace, rekvisici zbraní a obilí. Po 300—400 seskupili se do vesnic Birjusy, Kontorky, Kučerova a Novo Zajimskoje, kde byl jejich hlavní štáb s velitelem Bičem, zvaným T...
Že se naši Jiskráci těšili veliké pozornosti ruských dam všech věků, je známo. Vždyť jejich červené rajtky se stříbrnými lampasy byly pravými magnety na ženské oči. A pak! Co Jiskrák, to krasavec. U nich nejvíce se osvědčilo ruské pořekadlo, že „krasavec slouží kavalerii a chytrý v artilerii, pijan na flotě a mužík v pěchotě“.
A Jiskráci to uměli. Sotva někde zastavili, hned nasadili čisté štětky do svých poděbradek, oblékli „správné sukno“ a „dělali dojem“ na nádraží nebo na korse.
Avšak ne všichni. Byli i takoví, kteří říkali, že mají kolem srdce „ocelovou kůru“ a nereagovali ani na sebe zřetelnější pohledy láskychtivých dcerušek ruských „plukovníků“. V takových momentech se leccos přihodilo. Jednomu z těchto „okůrovaných“ stal se ...
To bylo v Kurganě, vlastně v kurganském újezdě, v sele Ikovském, asi 30 km od újezdního města, na řece Tobolu, Byl jsem tam u volostného písaře Siverova, k němuž jsem se dostal takto:
V Kurganě jsem bydlel mimo zajatecký tábor, jsa na porukách místní odbočky Všerossijského popečitelstva o vojennoplennych Slavjanach; to mělo své velké výhody, ale také nevýhodu: že si člověk musil sám shánět živobytí. Koncem května 1916 jsem dokončil práci v Ispytatelné laboratorii po moločnomu chozajstvu a s blížícím se koncem školního roku končily se také opakovací hodiny — přede mnou byly tři hladové měsíce školních prázdnin, které znamenaly také silné oslabení ostatního života, a v kapse skoro ani ruble. Dobří známí mi poradili, že volostnoj pisar z...
Máme nyní možnost poznati jeden z válečných vynálezů Stanislava Čečka, ten, s kterým se vytasil v době, když jeho druzi ještě cvičili základní "prijomy s vintovkoj" (cviky s puškou) a lámali si hlavu na různými staťmi "strojevago", "polevago" a jiných "ustavov" (cvičebního, polního řádu).
Někteří starodružiníci uchovali v své paměti mimo jiné i tuto vzpomínku na Stanislava Čečka: Jednoho z rušných dní, které prožívali v Michajlovském monastýru, překvapil je dobrovolník Čeček prvním svým vynálezem. Stáli tehdy v hloučku na nádvoří kláštera, když tu z jedněch vrat vjíždí do dvora Čeček s malým železným trakařem, takovým, jakých se užívá k vožení pytlů a beden. Družiníci doléhají na Čečka, aby jim vysvětlil, k čemu přivezl tento vozík a ...
Říkáme mu „starý první pluk“, kdykoliv o něm mluvíme. Ale někdy v hovoru jsme mu říkali „starý“, již v sedmnáctém roce, kdy pluku byly dva, tři roky.
Ovšem, dva roky tehdy za války bylo pořádné stáří, protože tehdy každý den znamenal celý život a člověk v den, kdy nezemřel, jako by se znovu byl narodil. Ve válce se stárlo rychle a lidé, kteří po prvé opustili týl, byli nedorostlou mládeží. Tehdy jsme měli staré vojáky, kterým bylo dvaadvacet let, a mladé, kterým bylo přes čtyřicet, a proto jsme mohli míti v sedmnáctém roce starý pluk, který se narodil ve čtrnáctém.
Kromě toho tenkráte dějiny kvapily. Vzpomeňte si dnes, jak události se hrnuly — alespoň tam u nás na východě — a zatočí se vám hlava. Snad celá staletí předtím se nežilo t...
Vánoční svátky jsou doba radosti. Zvlášť pro vás, mile děti. Je stromeček se svíčkami, jsou dárky, mlsy a každý jest jaksi hodnější a usmívá se. Nebylo však tomu tak za velké světové vojny. Vojáci hlídali v zákopech a naši legionáři v Rusku hlídali s nimi a vzpomínali na domov; ti mladí na tatíčka, na mamičku, na bratry a sestry, ti staří na ženu, na své děti a všichni na svou ubohou vlast, za jejíž samostatnost bojovali.
To znali a cítili i ruští Čechoslováci, kteří nemuseli na vojnu.
Proto si umínili, že svým legionářům pošlou do zákopů na vánoce dárky, aby se jim tak mnoho nestýskalo. Měly to býti dárky praktické, jichž voják nejvíce potřebuje, ale těžko shání. Mezi nimi byly — nu, co myslíte? I vy s tím mamičku často obtěžujete...
Přišel do České družiny koncem záři 1914 s varšavskými dobrovolníky odkudsi z daleké Sibiře a byl zařaděn do 3. roty. Bylo ho hned všude plno a myslím, že byl nejdříve z našich dobrovolníků znám ve všech rotách. Všechno ho zajímalo, hlavně debaty a ty byly jeho náruživostí. Velký idealista, nesnesl, aby někdo pochyboval o úspěchu, nebo vyslovil obavy, anebo docela snad neschvaloval revoluční akce! Vypočítavost, vlažnost, polovičatost, to vše ho popouzelo a on, s čepicí na stranu, hlučně, nehledanými slovy a živou gestikulací s poskoky potíral svého odpůrce. Odtud ta přezdívka »Tonda-Rámus«.
Sám se někdy dostával do rozporu revolucionáře s vojákem. Přísná vojenská kázeň se mu nikdy dost nezamlouvala, což často prozrazoval i jeho zevněj...
V roce 1914 vypukla světová válka. Češi a Slováci, usazeni před válkou v Rusku, počali se svolením tehdejší ruské vlády organizovati vlastní vojsko a utvořili tak Českou družinu.
V den našeho národního světce, sv. Václava, 28. září 1914 složili tito dobrovolníci slavnostní přísahu na svůj vlastní vojenský prapor. Byla to pro nás slavná chvíle, když jsme shlédli a mohli po třech stech letech políbiti náš první vojenský prapor.
Do České družiny vstoupili většinou mladí hoši všech možných povolání, kteří se sjeli do staroslavného Kyjeva ze všech koutů velikého Ruska. Neznali se do té chvíle, a teď pojilo je ohromné bratrství, neboť byli syny jednoho národa a pojila je jedna vůdčí myšlenka, pomoci ujařmené vlasti.
Bohatí nadšením, ale c...
Mladý, zdravý, hranatý hoch, mohutných svalů a síly. Přišel k šesté rotě ze sedmé roty a stal se velitelem 2. čety. Na podzim 1916 vytáhli jsme z Okonska do Haliče. Na našich cestách opatřil si bratr Otta (tenkrát praporčík) na kterémsi nádraží těžká, železná kola železničního vozíku, upevněná na masivní ose. Tato kola sloužila mu za činky, které hravě zvedal do výše, ač my ostatní jsme sotva kola zvedli píď od země. když jsme se stěhovali z jednoho místa na nové stanoviště (nepamatuji dnes již na jména), naložit praporčík Otta svoje „činky“ na rotnou povozku mezi pytle chleba, koše bramborů, střeliva a jiných věcí. Po blátivých haličských silnicích těžce jsme projížděli za rotou, která za veselého zpěvu kráčela stranou silnice, kde by...
Velitel kyjevské garnisony, generál von Meder, byl znám jako »ras« nejen na zemljáčky, ale i na gospoda oficeri. Osobně proháněl provinilce po Kyjevě a vodil je na kreposť (pevnost), kde je pozavírával často na celé týdny. Jednou vydal rozkaz, že důstojníci nesmějí ani v sebe větším marastu nosit kaloše (gumáky). Praporščík Podmol, který přijel do Kyjeva na dovolenou, vystoupiv z vlaku, zašel do nejbližšího obchodu, koupil si za tři rublíky kaloše, oblékl je na své vyleštěné sapožky (holínky) a odebral se přímo na Kreščatik, aby pogulal němnožko a prohlédl báryšni. »Práporščík... Práporščík... iditě — ka suda!« ozvalo se v krátku za ním. Obrátil se Podmol a viděl generála. Byl to hrozný von Meder. »Sejměte ty galoše, vezměte je do ruky...